Důl Prokop – třídírna

V roce 1919 založily Škodovy závody v Plzni jižně od obce Blov povrchový hnědouhelný důl pojmenovaný Prokopova šachta. Jeden kilometr od něj pak byla o rok později v Zahořanech na dnešním katastru obce Vilémov u Kadaně postavena železobetonová budova třídírny, spojená s dolem dvoukolejnou tratí. Společně s třídírnou, která měla ve fasádě vtisknutý nápis Prokop Grube, vznikly i další související provozy – kanceláře, skladiště, cáchovna, kovárna a v neposlední řadě strojovna s komínem.

Záhy se ale zjistilo, že uhlí nedosahuje požadovaných kvalit. Obsahovalo kolem 50 % balastu s velkým podílem vody, jeho výhřevnost byla nízká, nehodilo se pro domácí ani průmyslový otop a ani nešlo pořádně zplyňovat. Nezdarem skončily i pokusy upotřebit uhlí jiným způsobem (např. pro briketování). Těžba se postupně omezovala a už v roce 1925 byl důl mimo provoz a majetek v odhadní ceně 30 až 35 milionů Kč se jen udržoval. Brzy nato byla technologie odvezena a důl byl zatopen (dnes se místu podle tvaru říká Podkova). Po řadu let pak dominoval krajině obnažený skelet třídírny, komín a vedle stojící kovárna. V roce 2012 byly zbývající tovární budovy v rámci projektu likvidace pozůstatků po důlní činnosti demolovány, na popud Svazu českých komínářů a sdružení Fabriky.cz zůstal stát alespoň komín.

Tovární budovy si sama pro sebe vyprojektovala Akciová společnost dříve Škodovy závody v Plzni, dochovaný projekt strojovny pochází ze září 1920. Ve strojovně o půdorysných rozměrech 22,5 × 11 metrů a výšce 7 metrů byla umístěna lokomobila Brand & Lhuillier o výkonu 300 HP a elektrická centrála. Jen několik metrů severovýchodně od fasády strojovny vyrostl komín vysoký 31 metrů, se světlostí v koruně 110 cm. Strojovna byla spojena s třídírnou železobetonovou lávkou nesenou pilíři, po které se dopravovalo uhlí pro topeniště.

Z dnešního pohledu je komín raritní – jako jediný známý z typů s vodojemem na našem území je oktogonální a vyzděný z plných cihel. S tím souvisí i zajímavá skutečnost, že již přes dvacet let se běžně u nás stavěly komíny z komínovek a oktogonální komíny z plných cihel byly na ústupu – v roce 1920 se tak jednalo už o zastaralou technologii výstavby, přičemž osoba stavitele je nám dosud utajena.

Na strohý a nezdobný podstavec o průměru kružnice opsané osmiúhelníkovému průřezu u terénu 3,2 metru a výšce 5,5 metru navazuje dřík s konicitou 5,8 % pod nádrží a 6 % nad ní. Ve výšce 15,5 metru byla osazena železobetonová nádrž o objemu 20 m³. Dřík není ukončen klasickou hlavicí, dnes je koruna silně narušena od dříve osazeného čapího hnízda.

Nádrž nese železobetonová deska o celkovém průměru 6,2 metru, přičemž šířku 80 cm zaujímá ochoz. Vodojem je omítnutý a dekorativně členěný pravidelně po obvodu osmi lisenami a dozdobený osmi štukovými ornamenty o rozměrech 140 × 210 mm. Krytina je prejzová, do rezervoáru vede vstupní otvor o rozměrech 58 × 56 cm, ale vstupní žebřík chybí.

Výška vody mohla dosahovat maximálně 2,7 metru, šířka nádrže je v průměru 75 cm. Vzhledem ke krátkosti fungování se na vnitřním líci dochovala původní hydroizolační cementová omítka, a to v perfektním stavu. Železobetonové stěny vodojemu jsou obezděny přizdívkou z cihel o tloušťce kolem 7 cm, přičemž mezi ní a stěnou je vytvořena pěticentimetrová uzavřená vzduchová dutina.

Vodovodní potrubí se do dnešních dnů nedochovalo, rozhodně se ale jednalo o poměrně originální řešení. Potrubí nebylo osazeno ani v šachtici, ani podél dříku, ale viselo na ocelových profilech tvaru obráceného U, délky 1,5 metru, vykonzolovaných z dříku. Tato část konstrukce společně s několika přírubovými tvarovkami přetrvala do dnešních dní. Ze současného pohledu je toto řešení technicky nečisté – potrubí vedoucí ze dna leželo na ochozu, kde při vnějším okraji odbočilo svisle dolů skrze desku ochozu. Tím se vytvořila bariéra pro volný pohyb obsluhy po ochozu.

Z každé strany vedlo k nádrži vždy jedno potrubí, které bylo zaústěno do nádrže na dvou místech – u dna a u horního okraje. Na straně jedné to bylo potrubí přívodní (zaústěno do horní části nádrže) a odběrné (zaústěno do spodní části nádrže, kde je dochované torzo sacího koše). Na straně druhé (a opačné) se nacházelo potrubí přelivné (horní část nádrže) a výpustné (spodní část nádrže).

Stavoznak se nedochoval, zřejmě byl ale umístěn na stěně nádrže, kde vede výstupní ocelový žebřík. Na těchto místech jsou zbytky elektrického vedení a trubka jako pozůstatky po lampě sloužící k osvětlení stavoznaku.

Voda z komínového vodojemu se rozváděla 380 metry potrubí do strojovny, třídičky, zápisny, umýváren, administrativní budovy, stájí, hospodářských stavení a do závodní kantýny. Jako zdroj vody sloužil uměle vytvořený rybník na ploše 1070 m² a s hloubkou jeden metr. Z něj se čerpala voda skrze křemitý filtr pumpou s výkonem 300 litrů za minutu. Tato voda se užívala jako nepitná, pitnou vodu získával areál ze dvou studen hloubky 4,5 metru.

Komín je dnes významným orientačním prvkem na nově vzniklé cyklostezce, jeho majitel (Obec Vilémov) plánuje přebudování na rozhlednu.

Martin Vonka – Robert Kořínek – Jana Hořická – Jan Pustějovský, Komínové vodojemy. Situace, hodnoty, možnosti, Praha 2015.

SOA Plzeň, pobočka Klášter u Nepomuka, fond Akciová společnost, dříve Škodovy závody v Plzni – GŘ Praha, (ŠZ GŘ Praha), horní referát 1899–1950.

SOA Litoměřice, pobočka Most, fond Důl Hrabák, Čepirohy 1900–1946.

Sdělení Bohuslava Kreuze.