Elektrárna Ervěnice (komín I)

V roce 1919 byl v novém státě, samostatném Československu, přijat zákon o všeobecné elektrizaci, čímž byly dány podmínky pro výstavbu nových elektráren s mnohem vyššími výkony. Tyto výkony v řádu desítek megawattů stály u zrodu výstavby prvních velmi vysokých továrních komínů – konkrétně výšek nad 100 metrů. První tři elektrárenské stometrové vertikály byly postaveny pro elektrárnu v Ervěnicích, brzy následovaly stavby v Brně, Ostravě-Třebovicích, Kolíně. Česká krajina tak dostala nepřehlédnutelné a z daleka viditelné kouřící dominanty, které navíc doplnily liniové stavby v podobě dálkových vedení.

I dříve kromě početných podnikových elektráren fungovaly veřejné elektrárny, nicméně jejich výkony byly relativně malé a ponejvíce zásobovaly jen nejbližší okolí. Za první veřejnou elektrárnu v Čechách se všeobecně považuje elektrárna založená v žižkovské plynárně v roce 1888. V roce 1895 vznikla městská elektrárna na Smíchově s padesátimetrovým komínem a od roku 1900 dodávala Praze energii holešovická elektrárna, která po několika stavebních etapách dostala unikátní soubor čtyř 73 metrů vysokých komínů.

A právě holešovická elektrárna přímo souvisí se stavbou té ervěnické. Holešovický zdroj přestával svojí kapacitou stačit k pokrytí poptávky po energii a rozšíření již nebylo možné, proto se přistoupilo k vybudování nového energetického zdroje pro Prahu. Nejvhodnější místo bylo zvoleno na Mostecku, v katastru obce Komořany. Nicméně elektrárna dostala jméno podle sousední malé obce – Ervěnice. Zde se příhodně nacházel i zdroj budoucí energie – státní důl Hedvika, kde se vedle kvalitního uhlí těžily i tzv. lupky a proplástky, které zůstávaly nevyužité a uskladněné na haldách. A právě toto méně hodnotné palivo měla elektrárna využívat.

Vzdálenost elektrárny od Prahy znamenala v té době jednu nevídanou věc – postavení prvního vedení vysokého napětí 110 kV u nás. Vedení na trase Ervěnice–Praha dosáhlo délky téměř 90 kilometrů.

Pro stavbu byla založena společnost Ústřední elektrárny, akciová společnost v Praze, akciový kapitál 30 milionu korun složili tři akcionáři – Československý stát, Země Česká a město Praha (v poměru 8 : 3 : 4). Ustavující valná hromada se konala 21. prosince 1922. Projekt na vybudování elektrárny s rozpočtem 220 milionu korun schválila zemská správa politická v Praze 5. července 1923 a vydala povolení ke stavbě. Prvním záměrem se stalo vybudování elektrárny s výkonem 45 MW, která by mohla být dle potřeby rozšířena až na trojnásobný výkon s celkem šesti komíny.

Stavbu hlavních budov elektrárny vyhrálo ve veřejné soutěži sdružení čtyř podnikatelů Strnad, Keclík, Vodňaruk a Vlček, architektonické práce byly zadány architektu Bohumilu Hübschmannovi, na dílčích dodávkách a technologických prvcích se podílely i významné české firmy jako Škodovy závody, Českomoravská – Kolben, Vítkovické železárny, Akciová společnost Strojírny, dříve Breitfeld, Daněk a spol. a řada jiných.

V roce 1923 se začalo s výkopem pro objekty elektrárny. V červenci 1923 informovala Národní politika o zahájení stavby elektrárny a dodala: „Obrovský komín 100 m vysoký a 5 m světlosti v hlavě zadán byl právě firmě Ing. V. Fischer a spol. a má býti dohotoven do konce října t. r. Ing. Fischer odejel již do Ervěnic, aby zahájil stavbu.“

Společnost Ing. V. Fischer a spol. získala zakázku na první tovární komín (označovaný jako č. 1) podle usnesení správní rady ze dne 6. července 1923 za paušální částku 692 tisíc korun a 1. srpna 1924 na stavbu dalších dvou komínů (č. 2 a 3) za 1,45 milionu korun. Na pracovní schůzi stavitelské firmy konané dne 21. července 1925 byl z částky za komíny č. 2 a 3 vyčíslen hrubý zisk 250 tisíc korun.

V červenci 1923 proběhly sondy a zatěžkávací zkoušky pro základy tří komínů, zkoušky navrhl a osobně řídil František Klokner. V prosinci 1923 byl první komín (bez kouřovodů) dokončen a na začátku příštího roku tisk informoval: „Domáčknutí základové půdy pod komínem během stavby bylo úplně rovnoměrné a nepřekročilo vypočtené 3 cm, osa komínu je úplně svislá.“

Druhý komín elektrárny začal růst na podzim roku 1924, jako dozor na stavbu komínu byl povolán firemní statik společnosti Ing. V. Fischer a spol. Karel Válek. Po dokončení komína č. 2 začala stavba komína třetího a do konce roku 1925 získala silueta elektrárny plný počet průmyslových dominant.

Náročnou stavební akci znepříjemňovaly zlé hlasy (údajně pocházející z německých kruhů), o kterých v listopadu 1924 informovaly Národní listy: „Některé listy přinesly zprávy, dle informace činitelů, jimž elektrárna ervěnická z důvodu konkurenčních není po chuti, nesprávné informace, na př. že se komín nachýlil, nebo že základy nejsou dostatečně pevné a pod. Komín, 100 m vysoký, největší v republice (další dva jsou ve stavbě), prodělal strašnou větrnou smršť a zůstal nedotčen.“

Komín č. 1 se stal první hotovou stavbou ze všech provozních budov. V roce 1924 začaly růst kotelna a strojovna, byť pomalejším tempem, než se předpokládalo. S ohledem na nově zjištěné základové poměry při prováděných výkopech bylo nutné uzpůsobit základové konstrukce a prohlubovat výkopy.

Elektrárna byla navržena tak, aby se dala postupně rozšiřovat. První kotelna obsahovala 16 strmotrubných kotlů domácích soustav Garbe, Sládek, Breitfeld–Daněk, vyrábějících páru o přetlaku 20,5 atmosféry a teplotě 380 °C. Osm kotlů mělo výhřevnou plochu po 600 m², dalších osm po 800 m², topeniště měla speciální rošty upravené pro odpadové druhy paliva. Kotle byly doplněny o ekonomizéry pro ohřívání napájecí vody a předehřívače páry. Kolmo ke kotelně stála svojí delší osou strojovna a v ní byly instalovány celkem tři turbogenerátory. Kotle i turbogenerátory byly osazeny ve dvou etapách – první etapa zahrnovala osm kotlů a dva turbogenerátory o výkonu po 15 MW, druhá etapa zbývajících osm kotlů a třetí turbogenerátor 15 MW.

Komín č. 1 sloužil pro osm kotlů, komín č. 2 dalším čtyřem a taktéž komín č. 3. U dvou mladších komínů se navíc počítalo s možností napojení na další, v pořadí druhou a nakonec nerealizovanou kotelnu.

V roce 1925 byly dokončeny kouřové kanály ke komínu č. 1 a prostor vymezený dvěma nadzemními kouřovody vedenými do oblouku a kotelnou dal vzniknout přístavku sloužícího pro větrací zařízení a jako zázemí zaměstnanců (šatny a sprchy).

S montáží kotlů se započalo počátkem ledna 1925 a první zkušební zatopení v kotelně se uskutečnilo 1. prosince 1925. V prosinci proběhla kolaudace první etapy elektrárny a v únoru 1926 začala dodávka energie do Prahy. Vyrobenou energii přeměňovaly transformátory na tři napětí – 110 kV pro vedení do Prahy a pak na 24 kV a 6,6 kV pro dodávky elektřiny do bezprostředního okolí elektrárny.

Výroční zpráva Ústředních elektráren za rok 1925 udává: „Z hlediska architektonického jest stavba elektrárny, jak vesměs odborníci se vyjadřují, velmi zdařilým uměleckým dílem.“

Všechny tři komíny byly provedeny až na malé odchylky zcela identicky dle jednoho plánu. Na jejich podobě byla patrná práce architekta, komíny měly mohutné oblé kónické podstavce, jejichž tvar sice vycházel z funkčních a statických požadavků, ale byl navíc dekorován různě odstupňovanými prstenci, jejichž rozložení plně korespondovalo s budovou kotelny, a to tak, že hlavní prstence sledovaly linii příslušejících fasád. Oblý dřík ukončovalo pět říms pod hlavou komína.

Vnější průměr komína, respektive podstavce v místě nad terénem dosáhl hodnoty téměř 12 metrů, založení bylo provedeno na železobetonové desce o průměru 17 metrů. Aby se nepřenášel tlak z kotelny na základy komínů, byly provedeny pod deskami zvláštní odlehčující železobetonové trámy. Navíc u komínů č. 2 a 3 byly realizovány opěrné zdi zachycující tlak zeminy pod kotelnou zhuštěné pilotami. Přístavek u komína č. 1 dostal pro odlehčení základů komína zvláštní samostatné základy.

Velké množství spalin pocházející ze spalování nekvalitního paliva s sebou přineslo požadavek na vybudování výsypky na popílek v podstavci komína. V Ervěnicích tak došlo k jednomu z prvních známých užití tohoto typu odpopílkovacího zařízení. Například Piettův či Schichtův komín měl pro zachycení popílku pouze pokleslé dno komína. Kouřovod v Ervěnicích tak byl realizován jako nadzemní s tím, že do podstavce se napojoval ve výšce kolem čtyř metrů nad terénem. U terénu pak byl zaklenutý manipulační otvor vedoucí do prostoru pod kuželovitou výsypkou – tudy zajížděly popílkové vozy pod výsypkové klapky.

Aby se zamezilo víření plynů proudících z jednotlivých větví od kotlů, byl prostor uvnitř komína rozdělen až do výše 15 metrů svislými stěnami na tři komory. Do výšky 20 metrů byl navíc opatřen ochranným pouzdrem.

Dřík vyzděný z komínovek byl rozdělen na 12 oddílů po sedmi metrech, síla zdiva v hlavě s vnějším průměrem 542 centimetrů byla 21 centimetrů, v dolní části dříku pak 78 centimetrů. Výkyv komína při větru měl činit nahoře nejvíce 10 centimetrů.

Stojících zděných komínů nad 100 metrů je na území České republiky 15 a historicky jich dosud známe 26. A z nich všech lze právě komíny ervěnické elektrárny pokládat za architektonicky nejpropracovanější. Ostatní komíny těchto výšek neměly až na výjimky mohutnější hlavice s jakýmkoliv výraznějším členěním a jejich podstavce byly vytvarovány ryze účelově na základě funkčních požadavků (šlo především o spolehlivé přenesení zatížení dříku přes podstavec do základů, dále pak o napojení nadzemního kouřovodu do podstavce a v neposlední řadě o vytvoření přístupu do prostoru pod výsypkou).

Mylně, i když nelze vyloučit vědomý záměr, bývaly komíny často označovány jako nejvyšší komíny v ČSR, a to jak v tisku, tak i na hojně vydávaných dobových pohlednicích. Byla to pravda jen částečně, o první příčku se komíny dělily s prvním stometrovým komínem v Piettově papírně v Plzni.

V roce 1932 přibylo čtvrté turbostrojí o výkonu 25 MW a celkový výkon elektrárny vzrostl na 70 MW. Během okupace plánovali Němci rozšíření elektrárny a zahájili stavbu Ervěnic II, dokončena byla ale až po osvobození.

Na přelomu 50. a 60. let zavítal na Mostecko fotograf Josef Sudek. Fotograficky zaznamenal místní průmyslovou krajinu a její proměnu, přičemž jeho hledáčku nemohla ujít ani ervěnická elektrárna. Na několika fotografiích dotváří celkovou náladu záběru, kdy se ze siluety vztyčených prstů odvíjejí mohutné vlečky kouře. Soubor fotografií pojmenoval Smutná krajina.

Provoz elektrárny nově označené jako Ervěnice I se postupně stal zastaralým a neekonomickým a skončil v roce 1965, stejný osud potkal v roce 1980 i Ervěnice II. Turistický průvodce po ukončení provozu zmínil, jak elektrárna denně spotřebovala 150 vagonů uhlí a komíny vychrlily 60 tun popílku.

Nejstarší komín padl pouhých 40 let po zprovoznění elektrárny – odstřel se udál v neděli 25. září 1966. „Přesto, že ho před lety zpevnili ocelovými obručemi, zdivo na něm praská a vedení závodu se rozhodlo, že je lépe zakročit dřív než pozdě bycha honit.“ Komín byl navrtán šachovnicově do poloviny na té straně, kam měl padnout, a do děr bylo vloženo 10 kilogramů trhaviny. Krátce před polednem jej odstřelil inženýr Dostál z destrukčního střediska Vojenských staveb, Týdeník Květy ale přisoudil odstřel Vojtěchu Žemličkovi. Na zbylé dva komíny došlo až o rok později. Měly být odstřeleny společně s komínem prvním, ale nebyly k tomu vhodné prostorové podmínky, tak je začali postupně rozebírat pracovníci Průmyslových staveb Gottwaldov.

Dnes po provozních budovách „nejmodernější tepelné elektrárny republiky“ zbyla jen prázdná plocha. Místní krajina ale nebyla ochuzena o kouřící vertikály úplně – už rok před odstřelem vyrostla dva kilometry východně od elektrárny nová dominanta postavená n. p. Teplotechna – nadále funkční 180 metrů vysoký železobetonový komín elektrárny Komořany.

Národní archiv, Zemský výbor Praha, i. č. 5109.

Archiv NTM, Hübschmann Bohumil, neinventarizováno.

SOkA Praha-západ, Bratři Fischerové, i. č. 1.

SOkA Chomutov, OÚ Chomutov, i. č. 31.

65 let elektrárny Komořany, 2008, nestránkováno.

BOHÁČ, Martin: Proměna české krajiny první poloviny 20. století vlivem systematické elektrizace území. Zprávy památkové péče 77, Praha 2017, č. 5, s. 538.

Elektrárna Ervěnice I., nedatováno, s. 18 a 31–33.

Ervěnice (Most). Elektrárna tepelná. In: HLUŠIČKOVÁ, Hana (ed.): Technické památky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku I. Praha 2002, s. 596–597.

Krušné hory. Praha 1966, s. 114.

LIST, Vladimír: Elektrisace v Československu. In: STOCKÝ, Josef – ŽENATÝ, Emil (eds.): Sedmdesát let technické práce. Sborník vydaný k jubilejnímu sjezdu československých inženýrů v Praze roku 1935. Praha 1935, s. 135.

NOVÁK, Karel: Rozvoj elektrotechniky. In: STOCKÝ, Josef – ŽENATÝ, Emil (eds.): Sedmdesát let technické práce. Sborník vydaný k jubilejnímu sjezdu československých inženýrů v Praze roku 1935. Praha 1935, s. 129.

SUDEK, Josef: Smutná krajina: severozápadní Čechy 1957–1982. Praha 2004, s. 76–78.

ŠEMBERA, František: Ervěnická elektrárna. Praha 1926, s. 3–4, 6, 15, 32 a 35.

Ústřední elektrárny, akc. spol. v Praze. In: STOCKÝ, Josef – ŽENATÝ, Emil (eds.): Sedmdesát let technické práce. Sborník vydaný k jubilejnímu sjezdu československých inženýrů v Praze roku 1935. Praha 1935, s. 294.

Obtížné zakládání při stavbě velkoelektrárny v Ervěnicích, Národní listy 64, 4. ledna 1924, č. 4, s. 4.

V srpnu 1925. Národní listy 64, 15. listopadu 1924, č. 315, s. 3.

Severočeské elektrárny v Ervěnicích u Duchcova. Národní politika 41, 14. července 1923, č. 191, s. 7.

Největším komínem v republice. Národní politika 41, 21. prosince 1923, č. 349, ranní vydání, s. 8.

180 m vysoký komín. Rudé právo 46, 22. prosince 1965, č. 354, s. 1.

180 m vysoký komín nahradí 10 nízkých. Rudé právo 46, 19. července 1966, č. 197, s. 1.

HAŠKOVÁ, Lenka: Než padne…. Rudé právo 47, 24. září 1966, č. 264, s. 1.

První stometrový komín dosloužil. Rudé právo 47, 26. září 1966, č. 266, s. 2.

První ze dvou stometrových komínů. Rudé právo 47, 8. srpna 1967, č. 217, s. 2.

ČERNÝ, Jiří: Poslední den hotelu Slovan. Týdeník Květy 26, 1976, č. 21, nestránkováno.

Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1926, Naléhavá interpelace poslance Zápotockého a soudruhů vládě o nepořádcích v Ústředních elektrárnách v Ervěnicích. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky. [citováno: 5. září 2018]. Dostupné z: https://goo.gl/kGBWej.