Pivovar

Éra továrních komínů zděných z komínovek se uzavřela v roce 1984 v areálu domažlického pivovaru. Technologie zdění zcela ale nezanikla, několik dalších komínů bylo po roce 1984 vyzděno, i když spíše jen na základě individuální poptávky několika zákazníků (mimo oblast průmyslu), respektive nadšenců. Do přehledu ovšem nepočítáme zděné komíny z jiných staviv než komínovek. Ty se hojně stavěly v druhé polovině 20. století, mívají nejčastěji výšku do dvaceti metrů a nemají konicitu – jejich stěny jsou po celé výšce svislé. Funkčně přísluší zejména lokálním výtopnám či drobnějším provozům.

Že se to stalo právě v Domažlicích, bylo snad náhodné, ale především symbolické. Komín vznikl totiž v kraji, ze kterého vzešlo v 19. století mnoho zedníků specializovaných na stavbu komínů – komínářů. Snad nejvýznamnější obcí se pro toto řemeslo stala obec Postřekov, podle které byli zedníci pojmenováni: postřekovští komínáři. Komínáři pravidelně odcházeli i na práce do světa a stavitelským uměním proslavili kraj svého původu.

Od roku 1951 pracovali komínáři v nově založeném n. p. Teplotechna s tím, že závod měl v Domažlicích pobočku, v jejímž výrobním sortimentu měly zděné komíny své tradiční místo. Například v letech 1970–1974 postavil domažlický podnik 65 zděných továrních komínů o celkové výšce 2 114 metrů.

Důvodů pro zánik komínů stavěných z komínovek se sešlo hned několik. Tím elementárním byl nedostatek základního stavebního materiálu – pálených komínovek. Odjakživa na ně bylo kladeno mnoho požadavků, od vysoké pevnosti přes vzhled až po mrazuvzdornost. Postupně ubývaly cihelny, které byly schopny nebo chtěly tento artikl vyrábět. Jedna z posledních cihelen, která měla komínovky ve výrobním sortimentu, byla ta v Libčicích nad Vltavou. Jedná se o cihelnu, která před znárodněním patřila rodinné firmě Fischerů a která ze svých komínovek sama postavila nejspíš až kolem dvou tisícovek komínů.

Dalším důvodem byla vysoká poptávka po komínech, kterou Teplotechna nestíhala pokrývat. To vedlo k používání dalších technologií, zejména pak komínů železobetonových, a to budovaných z tvárnic (systém Z) či vysoce progresivních komínů prefabrikovaných (například systém T). Zděná technologie z červených komínovek tak přestala mít ve výrobním programu Teplotechny místo. Tato událost zapřičiňující konec specifického komínářského řemesla zaujala nejen odborný tisk, ale i běžný zpravodajský. Zatímco deník Pravda se vyjádřil spíše v pohledu nových zítřků („Dnes profese komínářů – alespoň v tradičním pojetí – už neexistuje. Komíny se stavějí betonové, nebo se montují z prefabrikovaných betonových zkruží.“), tak firemní zpravodaj Teplotechny vydal zprávu více sentimentální: „Poctivě vystavěný zděný komín má svou duši a komínáři mají k němu vztah jako k živé bytosti. Loni bourali takový komín v jedné jihočeské cihelně. Starý komínář, který ho stavěl, se s ním přišel rozloučit. Stál tam dlouho s uctivě smeknutým kloboukem. Loňského roku si také Domažličtí s trochou smutku a sentimentality postavili ten svůj poslední zděný. Mají ho pěkně na očích, na dvoře domažlického pivovaru. Skončila se tak éra jednoho tradičního řemesla. Na jeho místo nastoupil pokrok – moderní montované komíny, jejichž realizace je méně pracná, rychlejší a úspornější.“ Tyto nové systémy vyzdvihnul v odborném tisku i zaměstnanec pražské Teplotechny, autor několika komínových systémů (označovaných jako typ T) Jiří Tomáš: „Máme radost z úspěšně vyřešeného úkolu. Podařilo se nám v krátké době přejít od více než 100 let staré technologie komínů cihelných k nejmodernější technologii, a to bez zahraniční pomoci.“

Již na počátku roku 1973 byla v pivovaru, patřícího pod n. p. Západočeské pivovary, zprovozněna nová kotelna na mazut, která sloužila nejen potřebám pivovaru, ale dodávala teplo i pro dvě základní školy a další budovy. Při modernizaci a navyšování výkonu pak přibylo zásobování teplem pro další školu a nemocnici. Tato modernizace projektovaná Stavoprojektem Plzeň se připravovala od konce 70. let 20. století. A právě pro budoucí provoz kotelny o navýšeném výkonu bylo potřeba postavit nový komín, přičemž původní, nevyhovující komín byl snesen. Centrální výtopna pro okolní objekty s jedním vysokým komínem měla mimo jiné podporu v tom, že odpadlo znečištění z jinak potřebných nových lokálních zdrojů. Nehledě i na nižší provozní náklady – počínaje například redukováním množství topičů.

Ke stavbě komína výšky 45 metrů a se světlostí 110 centimetrů se v roce 1980 vyjadřovala Státní letecká inspekce v Praze. Ta nic nenamítala a nepožadovala denní ani noční letecké značení komína. K výšce se vyjádřil na žádost projekčního podniku Hydrometeorologický ústav – pobočka Praha: „V místě navrhovaného komína výtopny pivovaru v Domažlicích je z celkové doby asi 35 % inverzních situací a z toho ve 25 % inverzí je výška hladiny inverze nad korunou navrhovaného komína. To znamená, že v 91 % celkové doby nastanou dobré podmínky pro rozptyl škodlivin a pouze v 9 % tomu bude opačně.“ Navíc výšku posoudila podle zákona č. 35/1967 Sb. o opatřeních proti znečišťování ovzduší Česká technická inspekce ochrany ovzduší. Na základě těchto vyjádření pak výšku 45 metrů okresní hygienik odsouhlasil.

Projektovou dokumentaci ke komínu 45.2/175-130(110) připravilo v dubnu 1984 olomoucké středisko Teplotechny – Projektový a konstrukční závod. Stavba komína byla zahájena 20. srpna 1984, harmonogram prací měl na stavbu vyčleněnu dobu 12 týdnů, přičemž komín byl hotov za necelých 11 týdnů, a to 2. listopadu téhož roku. Během stavby tisk označil komín za nejvyšší ve městě, to ale opominul starší komín, který dodnes stojí v bývalém cukrovaru a byl postavený firmou Ant. Dvořák a K. Fischer s výškou 50 metrů a světlostí 200 cm.

Jelikož se dopředu vědělo, že Teplotechna bude budovat poslední zděný komín, pojalo se zahájení stavby slavnostně. Na základové desce se sešla celá řada místních funkcionářů, ředitel pivovaru, ředitel domažlické Teplotechny, stavbyvedoucí, komínáři a další. Vedoucí tajemník OV KSČ Domažlice usadil do maltového lože první komínovku a postupně další položili zbývající funkcionáři.

Komín byl typickým zástupcem komínů stavěných z komínovek v druhé polovině 20. století. Jeho vzhled byl dán ryze funkčními požadavky, tradiční podstavec chyběl, nahradil jej devět metrů vysoký sokl v podobě zesíleného zdiva v této části. Zdivo dříku bylo vyzděno z více jak 45 000 komínovek. S ohledem na spalování lehkého topného oleje bylo zhotoveno ochranné pouzdro po celé výšce komína z kameninových komínovek, těch bylo celkem 19 600. Komínářům tak prošlo rukama skoro 65 000 cihel, což společně s maltou dělalo celkovou hmotnost kolem 470 tun.

Šířka komína u paty činila 515 centimetrů (síla zdiva 57 centimetrů), vnější průměr v hlavě byl zvolen 215 centimetrů. Komín byl ukončen železobetonovým věncem výšky 20 centimetrů, na který byly osazeny typizované litinové segmentové dílce. Konicita dříku byla zvolena 6 %. Kouřovod byl do komína napojen nad zemí, sopouch po osazení ocelové příruby měl rozměry 100 x 180 centimetrů. U terénu byl navíc v soklu vybudován vstupní revizní otvor uzavřený ocelovými dveřmi o rozměrech 80 x 197 centimetrů. Komín byl doplněn o ocelovou výstroj, jako je hromosvod, dvě řady vnějších ocelových stupadel s ochrannými třmeny, vnitřní stupadla a ocelové pasy.

V roce 1996 nový majitel, akciová společnost Plzeňský Prazdroj, pivovar uzavřel a v roce 2002 se chátrající objekt dostal do majetku města. To následně velkou část pivovaru odprodalo za účelem vystavění supermarketu a parkoviště. Tomuto novému záměru, k němuž se ozvala i řada odpůrců a kritiků, tak musely v roce 2004 ustoupit budovy i komín. Komín, který se jen těsně nedožil svých dvacetin, byl zbořen v dubnu metodou ručního ubourávání výškovými pracovníky.

Z výrobních staveb po pivovaru tak zůstala pouze sladovna s hvozdem, která se stala v roce 2008 kulturní památkou a město ji postupně konvertuje na kulturní a společenské centrum. Na volném místě po komínu dnes parkují auta.

SOkA Domažlice, ONV Domažlice, i. č. 2004.

Archiv Josefa Tauera, neinventarizováno.

BRYCH, Radko: Teplotechna, národní podnik. Praha, nedatováno.

VONKA, Martin: Tovární komíny. Funkce, konstrukce, architektura. Praha 2014, s. 83–85.

Postaví nejvyšší komín. Pravda 64, 3. dubna 1983, č. 79, s. 5.

HLÁSNÝ, Petr: Průmyslové komíny ve výrobním programu s. p. Teplotechna Praha. Inženýrské stavby 37, 1989, č. 6, s. 287.

TOMÁŠ, Jiří: Železobetonové montované komíny s keramickou vložkou. Pozemní stavby 33, 1985, č. 6, s. 268–269.

Teplo nejen pro pivovar. Pravda 54, 7. února 1973, č. 32, s. 3.

Poslední zděný komín v ČSR. Teplotechna 1, 1984, č. 3, nestránkováno.

Poslední zděný. Teplotechna 2, 1985, č. 9, nestránkováno.

Dříve byla. Pravda 68, 5. června 1987, č. 129, s. 4.

Stavějí komín. Pravda 65, 4. října 1984, č. 235, s. 2.

Na základě sdělení Jindřicha Křištofa, dříve n. p. Teplotechna, závod Ostrava.