Elektrárna Hodonín - I. blok

V elektrárně Hodonín postavili postupně v letech 1952 až 1957 čtyři stometrové zděné komíny, přičemž takovýto rozsáhlý soubor u sto a více metrů vysokých komínů neměl a nemá u nás historicky obdoby. Pro srovnání – v elektrárnách Ervěnice a Třebovice se povedlo dosáhnout pouze souboru o třech stometrových komínech, přičemž třebovická elektrárna nadále se siluetou tří komínů funguje. Vznikly postupně, první pocházel z roku 1932 a jeho stavitel – společnost Ing. Josef Jaroslav Hukal a spol. se chlubila, že je to komín s největší světlostí u nás (v hlavě činila 560 centimetrů). Druhý a třetí komín vznikl až koncem 40. let a v průběhu 50. let 20. století. Oproti tomu se v hodonínské elektrárně dochovaly dodnes pouze komíny dva.

Vývoj energetických zdrojů s postupným růstem výkonů vedl ke zvýšenému nárůstu objemů kotelen s několika desítkami parních kotlů. Bylo tak běžné, že elektrárna dostala vícero (zpravidla totožných) továrních komínů seskupených do pravidelné kompozice, a to jak ve vnitřním půdorysu kotelny, tak i na hranici kotelny v těsném sepjetí s obvodovou stěnou. Prvně jmenovaný případ je známý například u trmické elektrárny zprovozněné v roce 1916 (zde dosáhla elektrárna souboru o šesti zděných komínech) a také v elektrárně Oslavany, kde šlo ale o komíny ocelové. Druhý případ vhodně reprezentuje například elektrárna Andělská Hora uvedená do provozu v roce 1914 a mající čtyři zděné komíny (zde se dodnes dochovaly podstavce komínů zabudované ve zdivu). S růstem výkonů a potřebou mít vyšší tah rostla i výška komínů. Bylo tak výhodnější, aby se komíny z půdorysu kotelny plně vyčlenily a stály solitérně. První takto výrazný soubor čtyř vysokých komínů vznikl v holešovické elektrárně. Ve Spojených státech si ale oblíbili jiný způsob – vysoké komíny elektráren byly často postaveny na nosnou ocelovou konstrukci osazenou poblíž střešní roviny. Tím se zachoval prostor uvnitř elektrárny volný a mohla se i zkrátit délka kouřovodu.

V druhé polovině 20. století začal u vyšších komínů převládat beton, a to v podobě monolitického železobetonu nebo prefabrikovaných systémů. Monoliticky se komíny stavěly hojně pro výšky nad 100 metrů, pro výšky menší se užívalo ještě vedle (k zániku odsouzených) zděných také konstrukcí montovaných z různých prefabrikovaných betonových prvků či komínů z betonových tvárnic. Nespočet výhod betonu před zdivem pak vedl k situaci, že železobetonové komíny byly od výšek nad 80 metrů levnější než komíny zděné.

V hodonínské elektrárně budované od roku 1951 zvolili pro své stometrové komíny jako materiál ještě cihlu, přičemž její užití pro komíny těchto výšek již odeznívalo. V roce 1953 byl dokončen první vysoký železobetonový český komín vzdálený od Hodonína vzdušnou čarou necelých 60 km, a to v podnikové elektrárně Svit v tehdejším Gottwaldově, dále pak elektrárna Tisová dostala čtyři stometrové komíny stavěné v letech 1957–1961 již z monolitického železobetonu. Ze stejného materiálu vznikly rovněž dva stodvacetimetrové komíny v letech 1958–1960 v opatovické elektrárně. Nicméně i zdivo nadále u těchto vysokých komínů nacházelo uplatnění, a to v podobě vnitřní vyzdívky, respektive ochranného pouzdra.

Postavit elektrárnu na moravsko-slovenském pomezí poblíž zdroje vody – řeky Moravy – a v blízkosti budoucího zdroje paliva – lignitových dolů – bylo rozhodnuto v roce 1950: „V Hodoníně, mezi naftovými poli a mohutnými ložisky lignitu, postavíme z oceli, betonu a cihel průmyslový drahokam. Vybudujeme mohutný zdroj energie, která požene kola továren, bude lidem svítit k práci i k zábavě.“ Stavební místo bylo vybráno při západním okraji města, ale i tak jen půl kilometru od samotného centra.

Přípravné práce na stavbě hlavního bloku začaly v dubnu 1951. Projekt elektrárny se čtyřmi 50MW bloky a osmi kotli připravil Státní ústav pro projektování energetických zařízení – Energoprojekt. Elektrárna dostala charakteristický výraz daný provozní skladbou hlavních prvků výrobního bloku: rozvodna – strojovna – kotelna – zauhlování – kouřovody – komíny.

Stavba bloků i komínů probíhala po etapách, přičemž v etapě první vyrostly první dva komíny (označované jako K1 a K2), dokončené v roce 1953, a čtyři kotle (č. 1 až 4).

11. a 17. května 1955 proběhlo místní šetření za účelem kolaudace kotelny a nebyly shledány takové závady, aby nemohlo být zařízení uvedeno do provozu. 14. června 1955 pak proběhlo kolaudační řízení pro udělení stavebně-užívacího a živnostensko-provozního povolení u obou komínů K1 a K2. 26. ledna 1956 se první blok elektrárny se dvěma turbínami po 50 MW rozjel naplno a ze dvou komínů počal vycházet kouř.

V únoru 1955 začala stavba druhého bloku. Deník Naše pravda v červnu 1956 napsal: „Zásluhou zaměstnanců Teplotechny Brno mění se panorama města Hodonína.“ A v červenci 1956 se nad elektrárnou tyčily již komíny tři, přičemž kotle č. 5 a 6 se ještě dokončovaly.

V roce 1957 začala realizace třetí, poslední etapy. V březnu 1957 proběhlo místní šetření a následné udělení povolení ke stavbě komína K4. Třetí blok s kotli č. 7 a 8 a jedním parním 50MW turbostrojím byl dokončen v roce 1958 a elektrárna dostala finální podobu.

Všech osm kotlů s výhřevnou plochou 1980 m² a přetlakem 100 atmosfér dodaly Závody Vítězného února, n. p. Hradec Králové. Jmenovitý výkon jednoho kotle byl 125 tun páry za hodinu. Všechny komíny byly doplněny elektrostatickými odlučovači popílku. Turbíny dodala plzeňská Škodovka a v té době se jednalo o první 50MW turbíny instalované v Československu.

„Elektrárna krasavice“, jak se jí říkalo, se stala největším zdrojem elektřiny v Československu. Jako hlavní motiv se objevila i na mnoha pohlednicích. Na jedné z nich propagoval elektrárnu tento text: „Hodonín. Charakteristickým znakem celkového obrazu Hodonína jsou mohutné elektrárenské komíny. Kouř, který z nich stoupá a který vzniká spalováním lignitového uhlí z blízkých Dubňan, Čejče nebo Kyjova, znamená, že se zde nepřetržitě vyrábí elektrická energie, základ našeho průmyslu.“

Komíny se světlostí 480 centimetrů byly navrženy shodně o stejných parametrech. Komíny vystavěl n. p. Teplotechna (závod Brno) z červených komínovek hodonínských cihelen závodu III. Založeny byly na kruhovém základu o průměru 23 metru s mocností 2 metry, která se směrem ke hraně komínu zalomením plynule zvýšila na 4 metry. Oblý dřík byl posazen na sokl o kruhovém půdorysu s výškou 13 metrů. Vnější průměr komína u terénu byl 9,7 metru a tloušťka zdiva v tomto místě 128 centimetrů. V místě zaústění dvou protilehlých nadzemních kouřovodů bylo zdivo zesíleno po celé výšce dvěma portály o šířce 7,5 metru, přičemž sopouchy měly rozměr 2,5 x 6,8 metru. Pro eliminaci narušení proti sobě jdoucích tahů byla uvnitř vyzděna dělicí příčka do výšky kolem 30 metrů nad terénem. Do výšky 40 metrů pak komín chránilo vyzděné ochranné pouzdro. Dřík s konicitou 4,0 % sestával z devíti oddílů, hořejší vnější průměr dosáhl hodnoty 540 centimetrů.

Ve výšce 2 metry nad terénem byl v komíně navržen železobetonový strop s dvěma popílkovými výsypkami. V plánech byl prostor pod výsypkami uveden jako čistě manipulační, reálně zde ale byl postaven kryt civilní ochrany. Do komína tak byly vybudovány vstupní dveře a také (v rozporu s projektem) jeden zaklenutý otvor, který sloužil jako montážní otvor. Ten zůstal ponechán a sloužil jako únikový východ z krytu. V cestě ven jen mírně bránila instalovaná záchodová mísa.

Hmotnost komína nad terénem (bez základových konstrukcí a bez ochranného pouzdra) byla kolem 2 700 tun, výše zmíněný komín třebovické elektrárny s větší světlostí váží překvapivě méně – kolem 2 300 tun.

S výstavbou dalších velkých elektráren v ČSSR začala hodonínská elektrárna ztrácet význam jako dodavatel elektrické energie a byla zahájena postupná přestavba na teplárenský provoz. V 90. letech pak došlo k veliké rekonstrukci, v rámci které byly postaveny dva fluidní kotle, každý o výkonu 170 t/h páry. Při ní mimo jiné majitel, akciová společnost ČEZ, uvedl, že emise škodlivin v kouřových plynech poklesly na desetinu. Komíny K3 a K4 v té době prošly rekonstrukcí, původní ochranná pouzdra byla v havarijním stavu a byla odstraněna. U obou komínů došlo také k odbourání horních dvaceti metrů a jejich opětovné vyzdění do původní výšky, uvnitř komína bylo zhotoveno nové a od dříku odsazené ochranné pouzdro z kyselinotvorných tvarovek o síle 10 centimetrů tepelně izolované pěnovým sklem o tloušťce 4 centimetry. Světlost komína je od té doby konstantní po celé výšce a je 280 centimetrů. Zrušen byl i jeden ze dvou kouřovodů.

První dva, tedy ty starší bloky, byly zlikvidovány a komíny K1 a K2 se staly nepotřebnými. Navíc jejich technický stav by vyžadoval neúměrné náklady, padlo tedy rozhodnutí komíny odstranit. S ohledem na funkční areál s absencí volného místa kolem komínů se uskutečnilo v letech 2004–2005 bourání dříků výškovými pracovníky postupně shora s tím, že poslední zbytky byly odstraněny mechanicky bagrem ze země. Od té doby dominují městskému panoramatu pouze dva komíny, spolehlivé to orientační body. Společnost ČEZ zaujala ke svým komínům toto stanovisko: „I když se názory na vhodnost architektonického řešení různí, zůstává neoddiskutovatelným faktem, že EHO a zvláště jeho komíny, nyní už bez kouře, dotvářejí již od roku 1958 panoráma Hodonína.“

MZA v Brně, Elektrárna Hodonín, i. č. 692, 691 a 724.

Archiv Elektrárna Hodonín, neinventarizováno.

Průmyslové stavby Hukal, nedatováno, nestránkováno.

HÉGR, Aleš: Historie a současný stav bývalé uhelné elektrárny Andělská hora. Bakalářská práce, Západočeská univerzita v Plzni, Fakulta elektrotechnická, Katedra elektromechaniky a výkonové elektroniky, Plzeň 2015, s. 11.

Alphons Custodis Chimney Construction Co.: Custodis Chimneys. New York 1924, s. 20.

HRUBAN, Konrád: Vysoké tovární komíny. Praha 1953, s. 3–5.

VONKA, Martin: Tovární komíny. Funkce, konstrukce, architektura. Praha 2014, s. 86.

HLAVÁČEK, Emil: Výrobní a inženýrské stavby. In: Vývoj architektury a urbanismu v ČSR v období 1948–1985. 1985, s. 83.

VINKLÁREK, Vítězslav: Stranická práce na stavbě elektrárny. Praha 1956, s. 29.

Dům techniky, 1989, s. 35.

PŘIKRYL, Josef: Hodonínská elektrárna – jeden z pilířů socialistické výstavby. Naše pravda 14, 7. září 1956, č. 72, s. 4.

Každým dnem se mění naše vlast. Stavíme největší tepelnou elektrárnu v republice. Rudé právo 33, 22. února 1953, č. 53, s. 1.

Staví se třetí komín. Naše pravda 14, 8. června 1956, č. 46, s. 1.

Tři komíny na EHO. Naše pravda 14, 31. července 1956, č. 61, s. 3.

Mrazy neprorazí. Hodonínská elektrárna v těchto dnech. Rudé právo 37, 27. ledna 1957, č. 27, s. 3.

Především čistý vzduch. Kulturní tvorba 4, 28. července 1966, č. 30, s. 10.

Pro stavby míru. Naše pravda 10, 16. prosince 1952, č. 75, s. 1.

Elektrárna Hodonín. Skupina ČEZ. [citováno: 5. září 2018]. Dostupné z: https://goo.gl/cyduj7.