Ignaz Lederer, lihovar a chemická továrna

V Mladé Boleslavi se v údolí řeky Jizery v 19. století začala soustřeďovat výstavba rozličných průmyslových provozů. Ve čtvrtích Podolec a Pták vznikala jedna továrna vedle druhé – například mydlárna, továrna na svíčky, pekárna, pivovar, škrobárna, textilky a lihovar, později rozšířený o lučební továrnu. Hojně dochované dobové pohlednice ukazují více než desítku komínů, přičemž do dnešních dnů se dochovaly pouze tři.

Lihovar vznikl v 60. letech 19. století a dynamicky se počal rozvíjet, když chemik Ignaz Lederer požádal městskou radu 17. srpna 1873 o povolení zřídit továrnu na vyrábění a rafinování lihu z melasy. Její součástí byl i první tovární komín o výšce kolem 30 metrů, pro jehož stavbu vydala městská rada podmínku, že „z ohledů veřejných jste povinen u nového komínu zříditi aparát, jenž dým a kouř stráví“. V březnu následujícího roku pak bylo vydáno povolení stavby užívat.

Patrně nejvyšší komín své doby u nás vznikl ale až o jednu dekádu později. S ohledem na stinnou historii podniku, kdy továrna značně znepříjemňovala život obyvatelům města, se však blíže ještě zahledíme na události, které nejvyššímu komínu ve městě předcházely. Historie továrny je totiž spjata s mnoha problémy: se zápachem z výroby, znečišťováním vod a s kouřem z komínů, které chrlily popílek do celého města, přičemž velice trpěly zejména protější kasárna zřízená v místním hradu a Staré Město. V tomto ohledu byla totiž továrna umístěna velice nevhodně – nejen že byla na návětrné straně města, ale navíc v údolí. Již v roce 1875 si nájemce místního hostince Josef Polivka stěžoval, že „mour od kouře z komína továrny Lederera na Podolci lítá, stoly, podlaha a nábytek vůbec pokreje a i hostům v zahradě do piva a jídel padá“. A nejen hospodský byl nespokojen. Celá řada obyvatel začala při západních větrech pociťovat, jak je celé město nepříjemným zápachem obtěžováno. Nabylo se i přesvědčení, že při stavebním povolení předepsaná úprava ke stravování kouře úplně nevyhovuje, a navrhlo se továrníkovi, aby předložil k posouzení plán nového komína a zařízení na stravování kouře a aby komín opatřil plechovou stříškou napomáhající lepšímu odvíjení kouře. V roce 1876 disponuje lihovar už dvěma továrními komíny a občané dosvědčují, jak kouř otravuje vzduch a nese s sebou saze, které znečišťují okolí, i když Lederer opatřil oba komíny zařízením pro spalování kouře a osadil i ochranné stříšky. To nejhorší ale na občany teprve čekalo.

Zlom nastal v roce 1880, kdy se rozhodl továrník rozšířit jeden z největších lihovarů v monarchii, tiskem označený jako „metla města Mladá Boleslav“, o provoz na výrobu umělého hnojiva zhušťováním výpalků v koncentračních pecích. C. k. okresní hejtmanství vydalo stavební povolení 9. srpna 1880. Městská rada zastupující veřejné zájmy se po zkušenostech s obtěžováním kouřem proti tomuto rozhodnutí odvolala k c. k. místodržitelství a pak i k ministerstvu vnitra. Odvolání bylo zamítnuto s tím, že při zachování všech opatření bude vyloučen zdraví škodlivý nebo i jen obtěžující vliv továrny. 30. září 1881 se tak finálně povoluje stavba pecí a dvou komínů s důležitou podmínkou, která byla později i užita – a to, že v případě stížností na zamořování města mohou úřady výrobu i zakázat.

Výška obou komínů měla být 42,75 metru s možností případného budoucího navýšení. Při oponování záměru nového provozu byly nastoleny argumenty o tom, jak je továrna položena vůči městu a převládajícímu směru větrů nepříznivě a že navíc leží nízko v údolí, takže takové zvýšení komínů, aby kouř a plyny město přecházely, se pokládalo za nemožné. Lederer oponentům zase vzkazoval, že jeho závod platí velké daně a tím přináší užitek. Navíc měly být pece provedeny vzduchotěsně s tím, že k redukci pachů měl významně zabránit ventilátor, pro jehož pohon měl být postaven zvláštní parní kotel (o několik let později se ale zjistilo, že ventilátor postaven nebyl). Proti původnímu záměru byl vybudován komín jeden a město bylo v očekávání, zda se rozptylovací poměry zlepší. Věřit tomu lidé mohli, ale přírodní zákony se ošálit nedaly – i s danou výškou 42,75 metru dosahoval vrchol komína pouze na úroveň přízemí kasáren, takže se nedalo zlepšení z hlediska obtěžování kouřem očekávat.

28. prosince 1881 proběhla kolaudace nového provozu a postupně se naplňovaly původní obavy o čistotu vzduchu. Brzy po otevření nového provozu se počal všude šířit obtěžující smrdutý zápach z výroby a objevovaly se oficiální stížnosti obyvatel města. „Ačkoliv slunce svítilo bylo jindy čisté údolí zahaleno v páru a dým z továrny pana Lederera.“ Lidé nemohli řádně větrat, venku pracovat či se jen pohybovat po městě. V kasárnách se nechali slyšet že „pociťovaný zápach jest způsobu trojího. Zápach jako spálenina, pak jako kyselina a jako zhnilobina z čehož zřejmo že všecek tento zápach z černého dřevěného komína (u koncentračních pecí se nalézajícího) pocházející zdraví škodlivý býti musí“ a „z komína malého také kouř se rozšiřuje a všady obtěžuje“. Pro doplnění uveďme, že i jiné provozy tohoto typu se potýkaly více či méně se stejnými problémy. Podobně například zapáchal pražský lihovar na Zlíchově, který založili Samuel Fischl a Adolf Rosenbaum v roce 1880 a proti němuž celá léta brojili obyvatelé Prahy.

Městská rada podnikala různé kroky ke zlepšení stavu, psaly se stížnosti, konalo se i prozkoumání na místě, kdy se zjistilo, že zápach v továrně vzniká především při chybné manipulaci v technologickém procesu. Lihový král Lederer, jak mu přezdíval tisk, zaujímal při stížnostech liknavý postoj, tvrdě hájil své individuální podnikatelské zájmy a situace došla tak daleko, že starosta Matouš výrobu hnojiv v samostatné působnosti zastavil a pece dal zapečetit.

Zákaz netrval dlouho a byly zahájeny přípravy na stavbu dalšího komína – neměl však dle původních plánů výšku 42,75 metru, ale přibližně dvakrát vyšší. 30. srpna 1882 se konalo komisionální řízení na místě za účelem udělení povolení ke stavbě a 26. září 1882 byla stavba povolena. Komín se ovšem zřejmě v té době už stavěl, což potvrzuje zmínka v humoristickém časopisu už v červnu 1882: „V zdejším lihovaru pana Lederera staví se tak ohromný komín, že by se ho i čeští herci lekli.“

V únoru 1883 dodal továrník městské radě oznámení o dokončení stavby komína, ta předala informaci dále k c. k. okresnímu hejtmanství s tím, aby se ustanovila kolaudační komise. Nicméně o pár let později městská rada zjistila, že z kolaudace nemá žádný spis a ani neví, zda se nějaká kolaudace vůbec konala.

Ačkoliv dnes víme, že komín patřil určitě mezi nejvyšší té doby u nás, neznáme s jistotou jeho přesnou původní výšku. V písemných dokumentech a situačních plánech je nejvyšší komín v areálu označován obecným termínem jako „velký“ a krátce po výstavbě je udávána výška 86 metrů. Nicméně František Klokner ve svém popularizačním díle O továrních komínech označuje komín jako osmdesátimetrový. V červnu 1882 jej jeden oslavný dobový krátký článek (chybně) označuje za jeden z nejvyšších v Evropě a uvádí výšku 75 metrů s tím, že je postaven tak, že může být zvýšen na 100 metrů. To lze věrohodně potvrdit, neboť komín měl skutečně takové dimenze, že by zvýšení umožňoval. Stejně vypovídá i zpráva z odhadu budov v roce 1940, kde je zmíněna výška 81,4 metru s poznámkou, že „měl býti původně 100 m vysoký“. Další zmínka, tentokráte z opravy komína v roce 1891, se kloní k hodnotě blízké stovce metrů: „Ledererův komín byl v pátek dopoledne předmětem všeobecné pozornosti. Jak známo, opravuje se tento téměř 100 metrů vysoký komín a není nezajímavo, dívati se na spůsob, jakým oprava se vykonává. Zcela bez lešení, opatřeni pouze na nohou železnými háky šplhají se dva dělníci již celý týden po komíně, tam kde je potřeba spravujíce. Avšak v pátek dopoledne dosáhly krkolomné výkony obou dělníků kulminačního bodu, neboť opravy dospěly až k obrubě komína. Celé davy lidu sledovaly obratné dělníky, kteří jako veverky komín slézali, o pozorující je obecenstvo pranic se nestarajíce.“ Album fotografií z výstavby nové kotelny v roce 1930 ukazuje komín a popisek zmiňuje výšku 85 metrů. V roce 2007 změřili výšku členové Svazu českých komínářů a udávají v databázi KODA hodnotu 78 metrů. Nicméně toto měření nevycházelo z geodetického zaměření, ale z vynásobení rozestupu stupadel jejich počtem s přičtením výšky podstavce, kde stupadla nebyla.

I přes nejasnosti ale výška nad 80 metrů jasně poukazovala na snahu továrníka o to, aby kouř z komína překlenul údolí řeky a byl co nejvíce rozptylován. I majitelé domů na západní straně Starého Města si v rámci schvalovacího řízení libovali, „že komín bude město přesahovat a další obtěžování kouřem že na dobro přestane“. Zároveň jej osadil co nejdále od města, tedy v nejzadnějším severozápadním koutu svého pozemku.

V roce 1884 proběhlo ocenění budov továrny a velký komín je zde popsán takto: „Má komínový plášť postavený ze silných kvádrových kamenů a cihel, spočívající na 3 metry vysokém betonovém podkladě, sokl čtvercového tvaru o průměru 8,50 m a 10,70 m výšky. Komínový průduch je postavený z masivních cihel, na dvě třetiny výšky zesílený železnými pásy. Vnitřní světlost činí 2,75 m a výška průduchu bez soklu je 75,30 m. Stavba se nachází v dobrém stavu a cení se na 26 150,-.“ Vlastní měření provedené v době demolice ukázalo mírně odlišné hodnoty – šířka podstavce o čtvercové základně u terénu byla 8,8 metru, vnitřní průměr v tomto místě pak 2,9 metru.

Dřík byl vyzděn z plných cihel do oktogonálního tvaru a nebyl ukončen tradiční mohutnou hlavicí. Nahoře mělo zdivo dříku tloušťku kolem 60 centimetrů, což poukazuje právě na možnost případného navýšení. Jednou ze zajímavostí komína bylo provedení vnitřních stupadel, které byly zazděny do spirály, a ne v přímce, což bývá sice standardní provedení, ale pro kominíky u komínů velkého průměru méně praktické. Stupadla do spirály umožňovala lepší čištění vnitřku komína od sazí. Dřík byl stažen ocelovými obručemi a ty s ohledem na masivní komín měly i větší dimenzi profilu, což bylo patrné zejména na zámcích, jejichž šířka byla 60 centimetrů (běžná šířka bývá poloviční).

Komín na sebe upoutal pozornost jednou zvláštností – byl křivý, což bylo shledáno a konstatováno již při kolaudaci. I tisk si toho všiml: „Nad Jizerou tyčí se řada továrenských komínů, jimž dominuje 80 m vysoký a poněkud nakloněný komín Ledererova lihovaru.“ V roce 1906 Klokner uvedl, že výchylka tvoří jeden metr. Mezi místními se traduje, že stavitel komína raději spáchal sebevraždu, než aby měl ostudu. To mu velela stavovská čest, postavit křivě komín byla pochopitelně hanba. V roce 1890 věnoval křivému komínu v dobovém tisku uštěpačnou poznámkou jeden obyvatel sousední Dobrovice, který se vychloubal tím, že Dobrovičtí si u plánované továrny dokážou zajistit, aby byl ten jejich komín rovně postaven. „Silně ohnutý“ komín nenechal v klidu ani státní správu. V roce 1895 dalo c. k. okresní hejtmanství v Mladé Boleslavi podnět k tomu, aby byl vyšetřen jeho stavební stav a stabilita. Jak ale celé řízení dopadlo, nemáme žádné zprávy.

Nový křivý komín, v době výstavby jeden ze čtyř v továrně, však k ozdravění vzduchu také příliš nepřispěl. Vina byla dána mimo jiné nedbalým či nedovedným topičům, ale objevila se i teorie, že vyhnutý komín umožňuje větru, aby do něj vál, narušoval tah a kouř srážel k zemi. Po zprovoznění komína se rychle opět ozvali nespokojení občané, tentokráte formou petice. Nechali se slyšet, že Lederer si posměšně navzdory všem ustanovením zákona a všem zákazům dovoluje „kaziti tisícům obyvatelů mladoboleslavských to nejdražší na světě – zdraví – zahaluje a otravuje atmosféru v městě dle své libovůle mraky smrdutého dýmu, jenž valí se z jeho velkého komínu, jenž žádného přiměřeného tahu nemá, přímo do ulic a domů městských“. Například během přibližně jednoho roku (konkrétně pak od 7. srpna 1885 do 4. října 1886) zaznamenala městská policie a městské radě udala 212 případů, kdy tzv. Ledererova hnojírna rozšiřovala hnusný zápach. Ledererův podnik ale nebyl jediný, který městu škodil – další závod obtěžující kouřem představovala například dodnes dochovaná nedaleká Reissova škrobárna na Podolci, jejíž komín má asi jen 30 metrů.

V roce 1886 si nechal Lederer vyprojektovat novou provozovnu na spalování výpalků a matečních luhů v nedalekém Bezděčíně. Místní obyvatelé se ale proti nové továrně se dvěma 43 metrů vysokými komíny vzbouřili a továrník od svého záměru ustoupil.

Koncem roku 1896 ve věku 77 let zakladatel firmy ve Vídni zemřel. Ještě předtím ale v roce  1895 rodinný podnik akcionoval a vznikla společnost Akciová společnost mladoboleslavského lihovaru a chemické továrny (Aktiengesellschaft Jungbunzlauer Spiritus- und chemische Fabrik). Továrna se nadále vyvíjela, měnily se technologie a výrobní sortiment. Měnila se i situace staveb kolem velkého komína. Nejprve byl komín solitérní, pak jeho podstavec tvořil jednu stěnu přistavěného chlévu, který byl změněn na sklad. Od roku 1898 pak tuto drobnou stavbu nahradila nová elektrárna, se kterou byl komín v přímé souvislosti až do své demolice. Elektrárna byla později předělaná na čerpací stanici chladicí vody kvasných kádí, poslední funkcí pak byla kotelna na mazut a nakonec na plyn. Elektrárna byla vyprojektována v roce 1897 a povolena v roce 1898, elektřina sloužila nejen k osvětlení, ale i jako hnací síla pro elektromotory. Hlavní technologické vybavení elektrárny tvořil parní stroj o výkonu kolem 320 HP (dodala Královopolská strojírna v Brně), dvě dynama a čerpadlo.

V roce 1930 byla kotelna přestavěna a nástavbou rozšířena podle projektu teplické kanceláře Ing. Fritz Jacobi, v kotelně pak byl postaven jeden nový strmotrubný kotel systému Hanomag o výhřevné ploše 250 m² a přetlaku 24 atmosfér a zásobníky na uhlí.

Provoz lihovaru byl ukončen kolem roku 2002, později byl ale nakrátko obnoven a zase ukončen. Poté sloužil jako sklad technických kapalin. Definitivní konec přišel v roce 2011, kdy nový majitel – akciová společnost Škoda auto – areál plošně zdemoloval. Demolice komína začala v lednu 2011. Probíhala tak, že prvních 50 metrů výšky bylo bouráno ručně, kdy výškoví pracovníci rozbíjeli nahoře zdivo a cihly házeli do komína. V podstavci byla udělaná díra, kudy se suť odebírala. Dle informací poskytnutých demoliční partou byl komín proveden velmi kvalitně, vazba zdiva byla údajně místy prolita dokonce betonem, zdivo nešlo prakticky bourat ručně a muselo se užít pneumatického kladiva. Odstřel byl kvůli podloží nemožný, neboť otřesy by se přenesly do okolí a negativně by to mohlo narušit nedaleko stojící budovy. Po zboření na výšku kolem 30 metrů bylo torzo mechanicky rozkousáno demoličním bagrem. Dílo bylo dokonáno v polovině dubna. Na uvolněných pozemcích pak vyrostla zkušebna motorů.

Zajímavé je, jak významná automobilka zásadně ovlivnila na jednom místě osudy hned tří komínů (a továren). Zde u řeky Jizery byly historicky tři vysoké tovární komíny (a dokonce jedny z nejvyšších svého druhu u nás v 19. století). V sousedství lihovaru stála textilní továrna Ignaze Klingera, v roce 2005 celá včetně 65 metrů vysokého komína uvolnila místo novému vývojovému centru. Přes řeku pak fungovala další Klingerova továrna, kde ale komín zůstal zachován, neboť je nadále v provozu v konvertované továrně sloužící jako vývojové centrum. A právě tento 70 metrů vysoký komín vyprojektovaný v roce 1887 přebral po Ledererovu komínu primát nejvyššího stojícího oktogonálního komína u nás.

Státní oblastní archiv v Praze, A.s. Mladoboleslavského lihovaru (1870–1945), p. č. 76 a 79.

Státní okresní archiv Mladá Boleslav, Okresní úřad Mladá Boleslav, neinventarizováno.

Muzeum MB, i. č. 38 228 a 38 229.

Muzeum MB, Mladoboleslavský lihovar, i. č. A 3573.

BENEŠ, Luděk – MĚSTECKÁ, Sylva: Historie a současnost podnikání na Mladoboleslavsku. Žehušice 2001, s. 75–76.

KLOKNER, František, O továrních komínech. Rozšířený otisk z časopisu Vynálezy a pokroky, Praha 1906, s. 16.

ROMPE, Ferdinand (ed.): Album král. města Mladé Boleslavě. Mladá Boleslav, 1905.

Zprávy osobní. Časopis pro průmysl chemický 6, prosinec 1896, č. 10, s. 336.

Z Mladé Boleslavi. Humoristické listy 24, 24. června 1882, č. 25, s. 204.

Zamítnutý rekurz. Jizeran 2, 24. září 1881, č. 77, s. 3.

Továrna Ledererova. Jizeran 2, 16. listopadu 1881, č. 92, s. 2–3.

Z Dobrovice. Jizeran 11, 18. ledna 1890, č. 6, s. 3.

SEMERÁD, E.: Zpráva o veřejném zdravotnictví král. města Ml. Boleslavi za rok 1890. Jizeran 12, 22. dubna 1891, č. 32, s. 3.

„Ledererův komín“. Jizeran 12, 21. listopadu 1891, č. 92, s. 5.

Zlíchovský lihovar a – Mladá Boleslav. Národní listy 21, 16. května 1881, č. 117, s. 2.

Zapsané firmy. Národní listy 36, 18. ledna 1896, č. 17, s. 5.

MAČENKA, F.: Feuilleton. Národní listy 52, 17. června 1912, č. 165, večerní vydání, s. 1.

Vysoký komín. Pražský denník 17, 18. června 1882, č. 137, s. 2.

VONKA, Martin: Lihovar, Mladá Boleslav. Fabriky.cz. [citováno: 5. září 2018]. Dostupné z: https://goo.gl/YBxus5.