Zemská porodnice u Apolináře

Tovární komíny nacházíme nejen u průmyslových staveb, ale i u objektů občanské vybavenosti. U nich neměla příslušná kotelna zpravidla za hlavní úkol dodávat páru parním strojům, ale obvykle sloužila pro systémy ústředního vytápění či přípravu teplé vody. S ohledem na typologii těchto budov byli architekti postaveni před úkol, jak zajistit soulad kotelny a komína se zbývající částí objektu, či často kam a jak tyto provozy skrýt před pohledy kolemjdoucích. Sladit architektonicky kotelnu s celkem nemuselo být zas až tak náročné, nicméně štíhlá vertikální trubka – komín – aby mohla rozptylovat spaliny, vždy musela nějakým způsobem čnít nad střechy. Takové řešení můžeme nalézt například u Obecního domu v Praze. Při zběžném pohledu nemusíme dvojici komínů nad ním ani vnímat, nicméně v zimě, když se z nich kouří, jsou prozrazeny. Jaroslav Hašek je v jedné povídce označil za to nejhezčí v Praze: „Do Prahy jsme dorazili večer a nemohli jsme nijak přenést přes srdce, abychom milému hostu ze severní točny neukázali nejkrásnější, co v Praze je, a to dva obyčejné tovární komíny, které se tak nádherně vyjímají na Reprezentačním domě. V němém úžasu hleděl náš eskymák na tu krásu…“

Se stejnými problémy se potýkal jistě i architekt a stavitel Josef Hlávka, který v letech 1865–1875 postavil v novogotickém slohu s fasádami z červených lícových cihel areál porodnice, který se ve své době zařadil jak po stránce architektonické, tak i provozní k pozoruhodným stavbám v evropském měřítku. Od hlavního komplexu budov skládajícího se ze šesti pavilonů porodnice Hlávka zcela oddělil hospodářskou budovu s kuchyní, prádelnou a kotelnou a umístil ji směrem ven z města v jižní části areálu. Navíc byla její existence potlačena tím, že byla výškově položena asi o 3 metry níže než budova porodnice. Součástí hmoty budovy se stal i tovární komín, předchůdce zde prezentovaného. Jeho výška od podlahy kotelny činila 18 metrů, světlost byla 65 centimetrů. Podstatná část komína byla ale ukryta v budově, nad hřeben střechy vyčnívalo pouze pět metrů. 

Kotelna obsahovala tři kotle, přičemž dva pocházely z roku 1874 (topná plocha á 16,5 m2) a třetí z roku 1877 (topná plocha 19 m2). Z devadesátých let 19. století máme doloženy zmínky o problémech s kotelnou. Kotle byly přetížené, výška komína byla pro instalované parní kotle naprosto nedostatečná, jeho přirozený tah byl tak nepatrný, že bylo potřeba mu pomoci tahem nuceným, konkrétně speciálním opatřením v podobě vhánění páry do komína samostatnou trubkou. Následkem pak ale byla nežádoucí vyšší spotřeba paliva. K problémům se přidal i výbuch v kotelně, který 15. prosince 1895 způsobila nedbalost topiče Ignáce Wachtmeistera. Ten nesprávným topením způsobil explozi nahromaděných hořlavých plynů. Výbuch ho usmrtil, poškodil kotle a konstrukce kotelny. 

Během provozování kotelny došlo i na obtěžování kouřem. V roce 1896 oznámilo ředitelství porodnice svému majiteli – Zemskému výboru, že: „… hustý dým vycházející z komínu zdejší kotlovny čerstvý vzduch zahaluje, jej znečišťuje a otravuje tak, že nelze řádně větrati místnosti nemocných, což je velice na úkor jejich zdraví.“ 

Trvající problémy vedly k rozhodnutí porodnice kotelnu z ekonomických a bezpečnostních důvodů rekonstruovat, přičemž nutnost potvrdila i zkouška kotlů v květnu 1899 provedená Spolkem pro zkoušení a přehlížení parních kotlů v Praze. Rekonstrukci povolil Zemský výbor v srpnu 1900 a zadal svému technickému oddělení vypracování projektu. Po špatných zkušenostech z minulosti, kdy komín obtěžoval okolí kouřem, se k této věci při komisionálním řízení vyjádřil i zástupce městské rady a další zástupci pražského magistrátu, kteří si kladli podmínku použití účinného prostředku na spalování kouře tak, aby nebylo okolí kouřem obtěžováno. Jelikož i při bezdýmném topení vzniklé zplodiny velmi obtěžovaly vyšší patra okolních budov a nebylo možné navýšení komína, bylo z hygienických a i ekonomických důvodů rozhodnuto o stavbě komína nového. 

Projekt navrhl rozšíření kotelny směrem do dvora k porodním budovám. Vzniknout měl prostor pro čtyři parní kotle a uvažovalo se o postavení dvou 35 metrů vysokých komínů stojících solitérně po obou stranách nové kotelny. Finálně nicméně došlo k realizaci jen dvou kotlů a jednoho komína, k dalšímu rozšíření již nikdy nedošlo. V návrhu bylo pamatováno i na estetickou stránku, kdy fasády měly být (a také byly) provedeny v režném zdivu. Řešilo se i to, že komíny stojící těsně u fasády kotelny budou částečně zakryty a exponovaný pohled od nedalekého dnešního parku Na Karlově tak nebude narušen. Zvláště když plánovaná výstavba univerzitních budov pohled na komíny zcela znemožní. 

V kotelně byly osazeny dva nové kotle Tischbein (á 165 m2 topné plochy), které dodala Akciová společnost strojírny dříve Breitfeld, Daněk a spol. v říjnu 1901. Kouřové tahy byly vyvedeny prozatím do starého komína, neboť stavba nového ještě nebyla zahájena. V březnu 1902 proběhla topná zkouška kotle, při které se mimo jiné zjistilo, že topení funguje výborně a že ani po přiložení nelze zaznamenat viditelný kouř z komína – šlo jej tak nazvat bezdýmným. Bylo zjištěno, že účinnost kotle je vyšší než u starého s tím, že se ještě o něco zvýší s komínem novým. 

Plán na nový komín s výškou 35 metrů a světlostí 130 centimetrů dodala firma Ant. Dvořák a K. Fischer. Postaven měl být jako samostatně stojící, a to přímo u fasády nově budované kotelny a strojovny. Měl oblý podstavec 7 metrů vysoký a oblý dřík s hlavicí. Při komisionálním řízení v červenci 1901 bylo uděleno povolení k výstavbě, nicméně později ale došlo ještě k několika změnám. Spolumajitel komínářské firmy Karel Fischer po dohodě s vrchním inženýrem a stavebním inspektorem J. Strnadem naplánoval zhotovit komín výšky jen 30 metrů (a světlosti 100 cm) a navíc se změnou architektury tak, že „roura bude míti průřez osmistěnný (gotický)“. Firma dále dodala: „Komín zevně čistě vyspárujeme, a přiměřeně vyzdobíme, uvnitř zhruba omítneme, hlavu cementem zatřeme. Detailní náčrtek výzdoby hlavy přikládáme, a prosíme o lask. zprávu, zdali s ním souhlasíte,“ a zároveň se zavázali „komín postaviti během 30 eff. pracovních dnů, k nimž neděle a svátky, ještě mrazy a velké větry nebuďtéž počítány“.  

Termín byl dodržen a koncem roku dostala porodnice nový komín za 4 000 korun. Budiž zajímavostí, že náklady na komín byly v porovnání s ostatními pracemi marginální – stavební práce provedené stavitelem Karlem Horákem z Královských Vinohrad stály necelých 18 000 korun, kotle od Akciové společnosti strojírny, dříve Breitfeld, Daněk a spol., pak cca 29 000 korun.

Komín tedy dostal vzhled bližší okolní architektuře – hranatý, respektive osmiboký. Navíc nebyl vystavěn solitérně, jak se plánovalo, ale obdobně jako původní komín – částečně ukrytý v budově. Nad hřeben střechy tak dnes vyčnívá jen část čtyřbokého podstavce a na něj navazuje dřík ukončený masivní zdobně vyvedenou hlavicí. Celková výška od dlažby dvora je 27 metrů, nicméně komín sahá až k podlaze kotelny, která je o 3 metry pod úrovní dvora. 

Starý komín byl snesen po dokončení stavby nového – po krátkou dobu tak bylo možné spatřit vedle sebe dva komíny trčící ze střechy. 

Dnes spadá areál jako Gynekologicko-porodnická klinika pod Všeobecnou fakultní nemocnici v Praze. Kotelna již není využívána, teplo jí dálkově dodává nedaleká centrální kotelna, která byla postavena v roce 1993 a jejím autorem je architekt Karel Prager (její komín stojí také za pozornost, kotelna dostala tvar pyramidy a ocelový komín trčí z jejího vrcholu).

Komín porodnice U Apolináře je bezesporu zajímavou ukázkou harmonizace architektury technického zázemí s architekturou objektu občanské vybavenosti, provedeného navíc ve výrazném architektonickém řešení. Tovární komín vznikl v době, kdy již bylo zvykem stavět oblé dříky z komínovek. Právě s ohledem na výraznou architekturu hlavních budov porodnice bylo logickým krokem zajistit i soulad komína, čemuž dopomohl jeho polygonální tvar. Hrany tak lépe odpovídaly neogotickému rázu stavby, než by byly dokázaly lesklé a hladké ostře pálené komínovky vyzděné do oblého tvaru. 

Od roku 1958 jsou kvality celého areálu stvrzeny statusem kulturní památky.

HOUDEK, Lubomír (ed.): Gynekologicko-porodnická klinika "U Apolináře", Praha, 2008. s.11.

HAŠEK, Jaroslav: Objevení severní točny, in: Povídky, Praha 2009, s. 54.

Archiv hlavního města Prahy, Sbírka map a plánů 1648–1997, č.p. 441.

Úřad městské části Praha 2, archiv odboru stavebního, čp. 441.

Národní archiv, Zemský výbor Praha, i. č. 3927, 3950, 3967.

Výbuch kotle v zemské porodnici. Národní listy 35, 16. prosince 1895, č. 347, s. 2.

Zemská porodnice u sv. Apolináře, Památkový katalog. [citováno: 27. ledna 2020]. Dostupné z: www.pamatkovykatalog.cz/zemska-porodnice-u-sv-apolinare-15469158.