Tkalcovna, C. A. Preibisch

Dětřichovský komín s výškou 65 m patří mezi desítku nejvyšších, dosud stojících komínů oktogonálního profilu u nás. Ve své době patřil také mezi nejvyšší v regionu a ani mu nemohl konkurovat komín 61 m vysoký v nedaleké liberecké přádelně vlny Johanna Liebiega ml. označovaný v tisku z roku 1873 jako nejvyšší komín v Čechách.

Komín byl vystavěn pro textilní továrnu Carla Augusta Preibische (narozen 21. března 1819), přičemž Preibischovy podnikatelské počátky v Dětřichově spadají do roku 1864. Tato pobočka jeho hlavního závodu v tehdejším Reichenau v Sasku (dnes Bogatynia) byla zprvu ale jen malou dílnou. Hlavní rozvoj nastal až v roce 1877, kdy se C. A. Preibisch rozhodl mezi říčkou Oleškou a okresní silnicí Frýdlant – Heřmanice vystavět tkalcovnu, jejíž součástí byla již kotelna s továrním komínem a strojovna. V témže roce ale C. A. Preibisch zemřel a jeho aktivity převzali dva synové. Ti továrnu postupně rozvíjeli, tkalcovnu doplnili o barevnu a úpravnu. Odbyt rostl a v roce 1886 byla přistavěna přízemní šedová tkalcovna. S tímto rozvojem je přímo spjata vyšší potřeba energie, v jejímž důsledku byla kotelna rozšířena a přes silnici na parcele č. 678 (dnes č. 251) vyrostl nový solitérní tovární komín s výškou 65 m a světlostí 180 cm. Ten zcela zastínil v areálu dva další a menší oktogonální komíny. Výroční firemní kniha z roku 1909 udává ale výšku rozdílnou – 68 m, zaměření současného tvaru nicméně potvrdilo výšku hodnotou 64,7 m a s ohledem na polohu podzemního kouřovodu nelze předpokládat výrazné navýšení terénu u komína.

Za zmínku stojí ještě jeden komín, a to v Preibischeho první (mateřské) továrně postavené v roce 1859 v Reichenau. Při rozšiřování podniku došlo v letech 1863–64 k výstavbě nové tkalcovny a nového továrního komína výšky 60 m. Výroční firemní kniha jej označila jako nejvyšší v Sasku své doby. 

V roce 1899 dostal dětřichovský komín nového souseda, a to v podobě budovy elektrárny. Ta vznikla v důsledku nepřestávajícího rostoucího úspěchu závodu, což způsobilo, že stávající parní stroj nesplňoval požadavky provozu. O rok později byla elektrárna uvedena do provozu s tím, že pro odvod spalin byl využit původní komín. S komínem ještě sousedí dodnes dochované tři dělnické bytové domy, které společnost vystavěla v letech 1882, 1891 a 1896.

Na podstavci o čtvercové základně o šířce 6,5 m, jehož výška po hlavní římsu je úctyhodných necelých 13 m. Podstavec, vyzděný z červených plných cihel, je doplněn vyzděnou a omítnutou bosáží. Plochy mezi ní jsou pak v celé ploše doplněny kamenným obkladem. Mezi horní masivní kamennou římsou a drobnou zděnou římsou pod ní je pak povrch omítnut tak, že štuk místy tvoří i plastické ozdoby. Pod mohutnou římsou podstavce na jižní straně je dochován erb zakladatele firmy nesoucí jeho iniciály: C. A. P. Tento erb o základním rozměru 104 x 115 cm byl patrně na všech čtyřech stranách podstavce, nicméně se dochoval pouze na jedné straně. Erb je vytvořen ze dvou částí horizontálně dělených opracovaných pískovcových bloků, jeho stav je i po letech velice zachovalý. 

Do nadzákladového zdiva jsou pod terénem napojeny dva kouřovody – z jižní strany kouřovod vedoucí z továrny pod silnicí, ze strany severní kouřovod z elektrárny. Starší kouřovod je s ohledem na nánosy popílku na dně komína nepřístupný, novější kanál je průchozí. Jeho dno je necelé 3 m pod terénem, délka kouřovodu dosahuje více než 20 m, světlá šířka se pohybuje v rozmezí 120–150 cm a výška kolem 170 cm.

Z východní strany je k podstavci přilepen nepůvodní jednopodlažní přístavek s pultovou střechou.

Na podstavec navazuje dřík, jehož základ tvoří čtvercový půdorys, který geometrickou hrou přechází v oktogonální tvar. V této části je pak doplněn o drobnou římsu vyzděnou ze speciálních tvarovek.

Dřík s konicitou 3,7 % je členěn na sedm oddílů nepravidelných výšek od 6,4 po 9,3 m. Vnitřní světlost se pohybuje kolem hodnoty 180 cm. Pro dřík byly zvoleny žluté, ostře pálené dutinové cihly výšky 65 mm, které zajistily soulad se starší tovární architekturou, kde žluté režné zdivo udávalo továrnímu areálu osobitý výraz. Každopádně žluté cihly bývaly pro oktogonální komíny užívány zřídka. Nejspíš ze stejných cihel stojí dodnes v kraji další dva – v textilních továrnách v Hejnicích a Bílém Potoce.  

U žlutých cihel, ze kterých je postaven nejen komín, ale i továrna, elektrárna a dělnické domy, se ještě pozastavme. Všechny pravděpodobně pocházejí z cihelny továrníků Preibischových umístěné nedaleko mateřské továrny. Čtrnáctikomorová kruhová pec byla zprovozněna v roce 1876 (měla typický žebrovaný komín dle Hoffmannova patentu), roční produkce dosahovala dvou milionů kusů páleného zboží, z čehož jednu polovinu tvořily běžné cihly a druhou polovinu lícovky a cihly pro komíny. Hrubým odhadem je dětřichovský komín postaven z 300 000 cihel. Kapacita cihelny tak stačila na produkci cihel pro stavbu jen několika komínů ročně.

Dřík korunuje mohutná rozšířená hlavice prosta ozdob. Hlava je kryta tvarovkami, u nichž vodorovný horní líc přechází do mírného spádu směrem ven. Tloušťka zdiva v tomto místě je 39 cm. Dodatečně pak horní líc doplnila krycí betonová mazanina, která je dnes ale nepřekvapivě narušená.

V minulosti byl dřík doplněn o ocelová stupadla (ty původní jsou zazděny ve vnitřním průduchu na východní straně) a v horní polovině byl stažen ocelovými pasy.

Komín dnes jako poslední dochovaný v obci tvoří společně s věží kostela sv. Anny pohledovou dominantu údolí s malým potokem Oleškou, která upoutá pozornost především při sjezdu zatáčkami z Liberce směrem na Frýdlant. Budova elektrárny a komín jsou bez využití, areál továrny slouží k nepůvodní výrobě. Komín přináší ekonomický zisk v podobě osazeného ocelového ochozu ve výšce 43 m s telekomunikační technikou.

Nejvyšší komín v Čechách, Národní listy XIII, 1873, č. 327, 28. 11., příloha, s. 1.

SOkA Liberec - AO Dětřichov - II. spisy - 17 - 1 - Preibisch.

Festschrift zum 50jährigen Bestehen der Firma C. A. Preibisch in Reichenau (Sachsen), 24. September 1909, Leipzig.