Cukrovar / Zemská donucovací pracovna

Existuje několik případů, kdy byl železobetonový rezervoár osazen na těleso komína dodatečně (např. v Libčicích nad Vltavou či ve Slaném). V Ruzyni ale došlo k osazení vodojemu na komín způsobem pro naše území zcela jedinečným. Původní konstrukce komína je totiž prakticky potlačena a na první pohled stavba připomíná spíše klasický věžový vodojem. Na podobně řešený vodojem na komíně lze narazit ale například v Německu, a to kousek severně od Berlína – v sanatoriu Grabowsee v Oranienburgu.

Komín původně patřil cukrovaru Hugona von Strassern, postavenému v roce 1836 jako jeden z prvních v Čechách. Vystavěn byl ale nejspíš až později v průběhu druhé poloviny 19. století. Cukrovar fungoval do roku 1921 a v roce 1928 jej zakoupil Zemský správní výbor za 900 000 Kč. V roce 1932 rozhodlo zemské zastupitelstvo, že na místo cukrovaru bude přesunuta donucovací pracovna z Hradčan a sousední zemský statek využit „k provádění zákona o nucených pracovních koloniích a bude poskytovati chovancům zaměstnání v zemědělské práci“. V roce 1933 Národní listy oznamují blížící se zahájení stavby: „Donucovací pracovna v Ruzýni, budovaná zemí Českou, má býti postavena s největším urychlením, protože dosavadní ústavy toho druhu již nevyhovují. Náklad na stavbu bude činiti 13 milionů Kč.“  Budovy cukrovaru měly být podle prvních plánů adaptovány, jenže se zjistilo, že špatný stav konstrukcí neumožňuje jejich nové využití. Vše kromě komína bylo tedy zbořeno a v průběhu let 1934–1935 byla dle návrhu Ing. Karla Domanského postavena firmou Ing. Jakub Domanský donucovací pracovna. Nové budovy v půdorysném tvaru písmene U komín obklopily a ten se tak stal dominantou vzniklého nádvoří.

Zásobování vodou na území Ruzyně bylo problematické. Dosud vybudovaný obecní vodovod dodával vodu pouze na některá místa a dodávky byly značně nespolehlivé. Navíc i spodní vody v údolí Litoveckého potoka (který mimo jiné protéká pod areálem pracovny) byly znečištěny. Veřejný vodovod začala obec stavět počátkem čtyřicátých let 20. století. Donucovací stanice nabídla v roce 1941 při výstavbě obecního vodovodu k užití svůj „ústavní věžový vodojem“ o objemu 150 m³ (o pořizovací ceně 842 166,45 korun) s požadavkem na dodávku 75 m³ vody denně z obecního vodovodu zdarma. Obec si ale zřídila pro zajištění stálého tlaku vlastní čerpací vodovodní stanici, takže nabídku odmítla.

Komín je oktogonální, vyzděný z plných cihel s konicitou dříku 4,5 %. Při přestavbě byl ubourán o několik metrů na současnou výšku 47 metrů s horní světlostí 240 cm. Ve výšce 36 metrů byl osazen na železobetonovou desku o průměru 11,4 metru vodojem, který po obvodu podepřelo osm železobetonových pilířů o pohledové šířce 77 cm. Prostor mezi pilíři vyplnilo režné zdivo tloušťky 45 cm. Architekt pojal vnější konstrukci de facto jako reminiscenci osmibokého komína – tvar obvodové konstrukce o osmibokém půdorysu plně ctí jeho původní tvar. I železobetonová nádrž a na ní posazená lucerna zachovává tentýž profil, ale vnitřní líc nádrže je už válcový. Mezi komínem a obvodovým pláštěm vznikl prostor o šířce kolem jednoho metru s ocelovým točitým schodištěm pro přístup k nádrži a do lucerny. Vertikální komunikační prostor je navíc prosvětlen po výšce pěti okny o rozměrech 84 × 170 cm, a to jak při severní, tak při jižní straně.

Vnitřní schodiště je instalováno pouze do výšky 30 metrů nad terénem, kde následuje 10 metrů vysoký žebřík, který vede skrze průleznou šachtici v nádrži (o rozměrech ve střední hodnotě 160 × 100 cm – šířka × hloubka) do lucerny. Tam je dnes znovuobnovená dřevěná podlaha, která brání přístupu do nádrže. Pochozí prostor v lucerně má šířku kolem 1,7 metru, uprostřed lucerny je odhalený omítnutý dřík komína, který dále prostupuje skrze její střechu a pokračuje nad ní ještě další necelé dva metry. Koruna komína je opatřena masivním betonovým věncem. Vlastní rezervoár má vnitřní šířku 250 cm a výška vodní hladiny mohla dosáhnout úrovně až 3,3 metru.

O lucerně panuje díky osmici velikých oken o rozměrech 170 × 200 cm mýtus, že se jednalo o strážní věž. Tuto domněnku podporuje dochovaná projektová dokumentace z dubna 1931 s uvedeným řezem objektem, kde je zřetelně vidět zábradlí na úrovni střechy vodojemu. Nicméně zrealizovaný a současný stav věže zábradlí postrádá a na střechu nádrže ani nevedou dveře. A z interiéru lucerny vlivem přesahující střechy nádrže není na dvůr a okolní budovy prakticky vidět. 

Čerpací stanice se studní byla umístěna v areálu jižně od komína na parcele č. 125, její projekt vypracoval Eduard Zejda z firmy Ing. Jaroslav Matička v červenci 1934. Z tohoto místa je také vidět na stavoznak předsazený před horní polovinu okna lucerny. Stavoznak je tvořen plechovou deskou, po jejíž půlce obvodu je umístěna stupnice 0–3–6–9–12–15. Konkrétní objem pak ukazovala ručička napojená na převodník a kladku, přes kterou šlo vodicí lanko plováku – tato část se ale nedochovala. Komínový vodojem zásoboval vnitřní vodovod pitnou vodou. Volně podél dříku vedou potrubí zajišťující přívod, odběr, vypouštění a přeliv.

Pata komína byla obestavěna 5 metrů vysokou přístavbou, kde se v minulosti odebíral popílek a vyvážel se skrze sousední přístavbu severně od komína. Východně od komína stála kotelna na uhlí, ta byla zrušena po výstavbě nové plynové kotelny ve východní části areálu v devadesátých letech 20. století. V přibližně stejné době došlo i k odstavení vodojemu a věznice odebírala pitnou vodu přímo z veřejné sítě. Kouřovod je dnes zazděn.

V současné době slouží areál jako vazební věznice a komín s vodojemem je nadále udržován jako významná pohledová dominanta areálu.

Martin Vonka – Robert Kořínek – Jana Hořická – Jan Pustějovský, Komínové vodojemy. Situace, hodnoty, možnosti, Praha 2015.

XIV. zasedání zemského zastupitelství českého, Národní listy LXXII, 1932, č. 76, 16. 3., s. 3.

Ruzyňský velkostatek do zemské režie, Národní listy LXXIV, 1934, č. 322, 22. 11., s. 3.

Stavba donucovací pracovny v Ruzýni, Národní listy LXXIII, 1933, č. 156, 8. 6., s. 3.

Pavel Augusta (ed.), Kniha o Praze 6, Praha 2002, s. 114.

Máme donucovací pracovnu za 12 mil. Kč a 800.000 tisíc nezaměstnaných, Nedělní list IX, 1935, č. 125, 5. 6., 2. vydání, s. 7.

SOkA Praha-západ, pobočka Dobřichovice, fond Archiv obce Ruzyně 1768–1945.

Národní archiv, fond Zemský úřad Praha – oddělení stavební 1911–1948, karton 994.

Sdělení zaměstnanců věznice.