Chemická úpravna

Dívčice
Česká republika
49°5'44.751"N14°20'8.555"E
č. 3154
Známá výška: 85 m   
Stavitel: Teplotechna n. p.
Rok výstavby: 1962
Rok demolice: 2003
Historie

V idylické krajině jižních Čech, nedaleko zámku Hluboká, se začala z rozhodnutí československé vlády budovat v roce 1959 chemická úpravna uranových rud. V roce 1962 byla výstavba ukončena a 1. října se zahájil zkušební provoz.

Za účelem redukovat kontaminaci okolí radioaktivním prachem na co nejnižší úroveň byl postaven mezi budovou mlýnice a drtírny rudy ventilační komín, který odváděl škodliviny z jednotlivých objektů závodu – drtírny, mlýnice, hlavní výrobny a spalovny odpadu. Jednalo se o kyselé plyny s radonem, vzduch znečištěný radonem a kouřové plyny. Pro snížení negativního dopadu těchto škodlivin na okolí bylo nutné postavit co nejvyšší komín. Projektovaná výška, respektive požadavek na ni, se neustále měnil. Ústav hygieny vyžadoval v listopadu 1960 původně komín 130 metrů vysoký, s ohledem na ekonomické faktory připustil výšku 100 metrů s možností dodatečného navýšení na 130 metrů. Investor (Jáchymovské doly – Výstavba závodu MAPE, účelová organizace v Mydlovarech) na to reagoval tvrzením, že z empirických vzorců poskytnutých sovětskými experty vychází výška jen 70 metrů. Zástupce hlavního hygienika ČSSR v prosinci 1960 odsouhlasil výšku 80 metrů, ale s možností dodatečného navýšení na 100 metrů. Na základě toho se začal projektovat komín výšky 100 metrů (se světlostí v koruně 320 cm), nicméně hlavní inženýr projektu, Státní ústav pro projektování závodů chemického průmyslu Chemoprojekt, a investor se 31. ledna 1962 definitivně dohodli na konečné výšce 85 metrů mimo jiné z důvodu, že stavitel komína, národní podnik Teplotechna, uměl právě do této výšky použít speciální bednění. Větší výška by pak musela být bedněna bez mechanizačního zařízení, čímž by došlo ke zvýšení nákladů a pracnosti.

Stavbu komína zahájil národní podnik Teplotechna v říjnu 1961 a dokončil ji o rok později. Na projektové dokumentaci se v Teplotechně podílel Ing. Karel Fischer, vnuk stejnojmenného spoluzakladatele renomované cihlářské a komínářské firmy Ant. Dvořák a K. Fischer.

Náklady na stavbu vlastního komína dosáhly sumy 943 tisíc Kčs, stavba vodojemu si vyžádala náklady 346 tisíc Kčs a s dalšími pracemi činily celkové náklady necelých 1,7 milionu Kčs.

V podnikovém archivu státního podniku Diamo se nedochovala, či spíše možná ani nikdy nevznikla projektová dokumentace ke komínu výšky 85 metrů – však také k finálnímu rozhodnutí o snížení výšky došlo až po zahájení výstavby. Uvedené údaje tak vycházejí z dokumentace pro komín výšky 100 metrů.

Monolitický železobetonový komín byl založen na desce o průměru 13,5 metru v hloubce 3,2 metru. Do podstavce o vnějším průměru u terénu 7,5 metru (a tloušťce stěny 35,5 cm) a výšce 10,7 metru byly vytvořeny otvory pro napojení několika ventilačních odtahů. Kyselé plyny nesměly přijít do styku s železobetonovou stěnou dříku komína, a tak odcházely až nad ústí komína samostatným průduchem z PVC ukotveným uvnitř komína. Ostatní plyny odvádělo ocelové potrubí ústící v komíně ve výšce 10,8 metru nad terénem. Vnitřek komína byl opatřen dvojnásobným asfaltovým nátěrem.

Konicita dříku byla proměnná – ve spodní části začínala na hodnotě 4,8 %, pak klesla na hodnotu 4,2 %, v místě pod i nad vodojemem dosáhla hodnoty 3,6 % a v horní části dříku skončila na hodnotě 3 %. Dřík doplnily dva ochozy – jeden pod nádrží pro obsluhu a údržbu vodovodní armatury nádrže, druhý pod korunou komína pro obsluhu a údržbu světelných návěstidel, hromosvodů a litinové krycí hlavy. Komín byl opatřen jak denním leteckým značením (červenobílá šachovnice po celé výšce dříku v části nad vodojemem), tak i nočním.

Ve výšce 47,5 metru se nacházel rezervoár o objemu 200 m3 na užitkovou vodu pro potřeby závodu. Rozvody vody vedly netradičně vnitřkem komína ve dvou stoupačkách – na první bylo napojeno potrubí přívodní a odběrné a na druhou výpustné a přelivné. Výšku hladiny hlídal dálkový stavoznak plovákového typu Metra 550 s elektrickým přenosem údajů na panel dispečera.

Vnitřní povrchy nádrže byly opatřeny cementovou omítkou a izolačními pásy Sklobit. Návrh vodotěsné izolace vypracoval podnik Stavební izolace, n. p., a subdodavatelsky ji na stavbě zhotovil národní podnik Stavoisolace.

Mezi vnitřní stěnou nádrže a stěnou dříku byla ponechána dilatační spára o tloušťce 30 mm a byla vyplněna rákosovou rohoží a dvěma vrstvami nepískované lepenky. Zevně stěny i strop tepelně izolovaly desky z pěnového skla tloušťky 10 cm, jejich finální povrch tvořila cementová omítka na rabicovém pletivu.

Úpravna byla provozována až do roku 1991, komín padl jako jeden z prvních objektů v areálu v roce 2003. Plošná sanace území začala v roce 2009.

Zdroje informací

Martin Vonka – Robert Kořínek, Komínové vodojemy. Funkce, konstrukce, architektura, Praha 2015.

Alois Sassmann, Z historie Mydlovar a okolí, Mydlovary 2001, s. 215.

Martin Vonka, Tovární komíny. Funkce, konstrukce, architektura, Praha 2014, s. 59.

Archiv Diamo, s. p., fond Chemické úpravny Mydlovary 1962–1994.

Diamo, státní podnik, www.diamo.cz/mydlovary.