Sudetenländische Treibstoffwerke AG (teplárna T-200, komín I)

Pro blížící se válku potřeboval Hitler vyrábět dostatek paliv nezávisle na dovozu ropy, což vyústilo v situaci, že prakticky ihned po obsazení Sudet začali Němci stavět v Záluží u Litvínova chemický závod na výrobu pohonných hmot z uhlí – Sudetenländische Treibstoffwerke AG (ve zkratce STW). A právě zde vznikly první vysoké komíny z monolitického železobetonu na našem, respektive na tehdy nacisty zabraném území.

Historie betonových a železobetonových komínů je celkově zajímavou etapou komínového stavění, která na rozdíl od komínů zděných není ještě ukončená. Po německých komínech v Záluží následoval po válce v letech 1952–1953 ryze český komín v tehdejším Gottwaldově, postavený pro závodní elektrárnu národního podniku Svit. K železobetonovému komínu výšky 140 metrů se upřela pozornost odborné veřejnosti, v tisku byla stavba oslavována jako velký úspěch stavebního průmyslu. Navíc byla tato realizace předzvěstí konce používání cihel pro vyšší komíny: „Hospodářské výsledky a srovnávací výpočty ukazují, že komíny vyšší než 70 m by se u nás měly stavět ze železového betonu podle popsaného vzoru. Ušetřilo by se tak nejen práce, cementu, cihel a stavebního materiálu, ale odlehčilo by se i dopravě. Váha vysokých betonových komínů je totiž mnohem menší než komínů cihelných, což se projeví také výhodami při zakládání.“ 

Stometrové komíny chemické továrny postavené betonářskou firmou Wayss & Freytag byly hned tři a sloužily teplárně zvané T-200, která dodávala závodu páru a elektrickou energii. Na dochovaných dobových fotografiích můžeme pozorovat, jak energetické centrum podniku s vertikálami postupně vznikalo. Stavba prvního (severního) komína byla započata společně s budovou kotelny v roce 1940. V roce 1941, kdy se již kouřilo z komína prvního, se dostavěl druhý (prostřední) a třetí, poslední byl postaven během let 1942–1943.

Přestože komíny nevznikly najednou, jejich konstrukční a rozměrové řešení bylo prakticky totožné, což potvrdil i průzkum a geodetické zaměření mladších dvou komínů těsně před demolicí. Vnitřní průměr v hlavě byl 610 centimetrů a vnější průměr 670 centimetrů. Konicita dříku byla 3 %. Vnější průměr v patě byl 960 centimetrů a tloušťka železobetonové stěny v tomto místě přibližně 45 centimetrů. Ve výškách 65 a 93 metrů nad terénem byly osazeny ochozy a na nich se vyskytoval jeden na naše podmínky unikátní technický detail – zábradlí tvořily železobetonové masivní sloupky a trámky. Takovéto řešení nenajdeme u žádného stojícího železobetonového komína u nás. Vnitřní ochranné pouzdro bylo vyzděno po celé výšce ze šamotových cihel a hlava byla zakončena litinovou deskou. 

Kotelna s nosnou ocelovou nýtovanou konstrukcí obsahovala 12 kotlů o celkovém výkonu cca 1 250 tun přehřáté páry za hodinu. Ve strojovně pak bylo instalováno 9 turbogenerátorů o maximálním elektrickém výkonu 188,8 MW. Každý komín odváděl spaliny ze čtyř kotlů, přičemž kouřovody ze dvou kotlů se společně ještě se záložním kouřovodem sdružily do jednoho a ten pak ústil do komína. Na protilehlé straně podstavce se zopakovalo totéž.

V kotelně visela na ceduli důležitá výzva: „1. Při každém zásahu do spalovacího procesu kotle kontroluj ihned výstup kouře z komínů. 2. Bude-li vycházet z komínů černý kouř, proveď ihned správné seřízení dopravovaného paliva a vzduchu. 3. Snížením exhalací chráníš zdraví nejen sobě, ale i všem spoluobčanům.“

Komíny zažily řadu příhod, přičemž ty nejzajímavější se odehrály během války. Spojenci podnikli na továrnu téměř dvacet náletů, přičemž první přišel 12. května 1944 a poslední 5. března 1945. Rekordní počet pum spadl při bombardování 16. ledna 1945 a závod byl zničen z více jak 70 %. Budova teplárny dostala často nějaký ten přímý zásah, ale komíny zůstávaly stát dál a nic nenaznačovalo, že by byly nějak výrazněji poškozeny. Němci podnik před bombardováním zamlžovali, ale komíny z mlžné clony stejně trčely a nechtěně tvořily terč pro svržení bomb. Podle dobových fotografií prodělaly komíny různé formy maskovacích nátěrů, ale to stejně uspokojivě nepomohlo, neboť je zase prozradil jejich kouř. Vždy, když byla výroba po náletu zprovozněna a z komínů se znovu zakouřilo, pár dní po tomto prozrazujícím signálu spojenci opět bombardovali.

Děsivé válečné události podtrhují navíc vzpomínky pamětníka Miloslava Hrabáka na rudou záři pocházející z hořících vybombardovaných Drážďan, která ozařovala vrcholky komínů.

Protiletecký maskovací nátěr byl na dřících patrný až do demolice. Navíc se za léta provozu objevily na patách komínů prvky lidové tvořivosti. Železobetonové vertikály nebyly jen chladnými funkčními konstrukcemi, ale staly se vnímanou součástí životního prostoru místních pracovníků. Na patě jižního komína byl nakreslen vývěsní štít s textem „HOSTINEC U SUDU“, nicméně za ním,  ve vnitřním prostoru paty komína byla normální zámečnická dílna údržby. Jinde byl zase prezentován hanbatý symbol stesku kotelníků po ženách a mnoho jiných stěží rozluštitelných nápisů a maleb.

Pozoruhodná teplárna přežila válku i období socialismu, ale co podepsalo její ortel, byly postupně se zpřísňující ekologické předpisy, které by bylo neekonomické naplňovat. A tak se její výkon postupně utlumoval, první dva komíny přestaly sloužit v roce 1998 a ve čtvrtek 17. března 2011 dopoledne byl provoz kotelny a odběrových turbín teplárny ukončen nadobro. Roli dodavatele tepla a energie v areálu následně plně přebrala novější teplárna s označením T-700.

V roce 2016 došlo k demolici jak kotelny se strojovnou, tak i komínů. Ty však nebyly s ohledem na funkční areál a nedostatek místa kolem komínů odstřeleny, ale byly postupně ubourávány. Na vrchol komína osadila demoliční firma mobilní plošinu, na které stál bagr. Ten postupně železobetonovou kontrukci odbourával a plošina se s ním postupně pohybovala směrem dolů.

Z teplárny se nakonec dochoval paradoxně jen velký nadzemní železobetonový bunkr v jejím sousedství sloužící pracovníkům teplárny v době náletu jako úkryt.

VALCHÁŘOVÁ, Vladislava – BERAN, Lukáš – ZIKMUND, Jan: Industriální topografie / Ústecký kraj, Praha 2011, s. 63.

HRABÁK, Miloslav: Teplárna T-200. Srdce podniku. Unipetrol RPA – Záluží, 2011, s. 16, 39.

HRABÁK, Miloslav: Hydrák a Staliňák v letech minulých. Litvínov, 2013, s. 82–101.

HRUBAN, Konrád: Nejvyšší masivní stavba v republice. Inženýrské stavby 2, 20. ledna 1954, č. 1, s. 6.

Podnikový archiv UNIPETROL RPA, s.r.o., neinventarizováno.

Archiv Miroslava Mertla, neinventarizováno.

Dle laskavého sdělení Miroslava Mertla (UNIPETROL SERVICES, s.r.o.).