Rudolf Pilz, tovární výroba prýmků, strojové výšivky

Příhraniční město Vejprty bylo společně se svým okolím významným průmyslovým regionem. Těžily se zde různé rudy, ke starým řemeslům zde patřilo puškařství, velmi důležitou úlohu zastávalo prýmkařství. S příchodem parního pohonu se ve Vejprtech rozkouřily desítky továrních komínů, přičemž do dnešních dní se jich dochovalo devět. Všechny mají žluté oblé dříky vesměs dozdobené ornamenty z barevných cihel. A právě jeden komín se těm ostatním vymykal, a to ne vzhledem, ale technologií. I když vypadal jako komín zděný, ve skutečnosti byl betonový. Takový si v roce 1900 nechal pro svoji továrnu na prýmky a strojové výšivky postavit Rudolf Pilz ve své stávající továrně čp. 674 založené v roce 1887. Komín je o to zajímavější, že patří mezi jeden z prvních známých komínů vybudovaných za užití betonu na našem území.

První betonové komíny, tedy bez vložené ocelové výztuže, se začaly objevovat v Evropě od 70. let 19. století. V roce 1873 je doložena existence betonového komína výšky 17,2 metru postaveného v anglickém Sunderlandu. V německém Württembergu, v cementárně Blaubeuren se zase mohli v roce 1876 pochlubit betonovým komínem o výšce 36 metrů. Železobetonové komíny pak zaznamenaly rychlý rozvoj od konce 19. století, a to především v USA, kde si rychle uvědomili výhody železobetonu a do roku 1907 jich postavili více než 400. V roce 1905 vyrostl například v americkém Butte v té době nejvyšší železobetonový komín světa pro měďné hutě o výšce 107,4 metru a světlosti 5,5 metru. Konzervativní Evropa se ale chování betonu při vysokých teplotách obávala a obecná nedůvěra v tento nový a moderní způsob výstavby vedla k tomu, že se na starém kontinentu tyto komíny v době, kdy byl postaven rekordní komín v Butte, vyskytovaly spíše jen výjimečně.

I v Rakousku-Uhersku byli k betonu pro stavbu komínů nedůvěřiví, do roku 1911 rozvoji této technologie navíc bránil i zákon v podobě ministerského nařízení číslo 38.290 ze dne 24. března 1902. V něm bylo vysloveně uvedeno, že „dřík budiž zděn výhradně z cihel“, a užití betonu tak bylo přípustné pouze v základových konstrukcích. Toto nařízení bylo ale evidentně několikrát porušeno, neboť kromě Pilzova komínu jsou známy i další realizace. Z roku 1898 se dochovala zmínka o postaveném betonovém komínu kruhové cihelny Františka Pabišky v Markvarticích. Dle plánu byla výška betonového dříku 14,5 metru, materiálové řešení podstavce výšky 4,2 metru není ale zcela zřejmé. V roce 1907 vyrostl v hodolanské cementárně Hrůza a Rosenberg komín výšky 16 metrů a o rok později ve Vlkově továrně na výrobky z cementu v Písku komín výšky 25 metrů. Nebylo náhodou (a to ani v ostatních zemích), že k těmto prvním komínům si našly odvahu provozy, jejichž oborem podnikání byl cement, beton či výrobky z něj.

Po roce 1911 se začaly objevovat vysoké komíny z betonu již hojněji, ale převážně stavěné z betonových tvárnic – například dva komíny v oslavanské elektrárně. Na ryze monolitický železobetonový dřík si Češi museli počkat až do roku 1953, kdy v tehdejším Gottwaldově pro podnikovou elektrárnu národního podniku Svit vznikl komín 140 metrů vysoký.

Jeden z možných způsobů stavby betonových komínů bylo použití systému ztraceného bednění – při betonáži komínové stěny se tak ušetřilo standardní bednění, neboť bednicí materiál se stal po betonáži trvalou a funkční součástí konstrukce. Takový systém ve svém návrhu použila specializovaná firma na stavbu továrních komínů a zazdívku parních kotlů Herrmann & Voigtmann z Chemnitzu. Svůj vynález vymysleli jako alternativu ke komínům s ochranným pouzdrem, které má za úkol chránit nosné zdivo komínů před vysokou teplotou a agresivitou spalin. Nosnou konstrukci v jejich vynálezu (německý užitný vzor č. 106 591) zastával pěchovaný beton sevřený při vnějším a vnitřním líci tvarovkami nebo i běžnými cihlami. Při betonáži byla navíc vložena do stěny zakřivená bednicí deska, která po vytažení vytvořila potřebnou vzduchovou izolační mezeru. Takto vznikl samostatný vnitřní plášť mající funkci ochranného pouzdra. Tím, že byl na četných místech spojen s vnější stěnou skrz vzduchovou dutinu spojkami, podílel se i na stabilitě komína.

Pilzův komín dostal ale mírně odlišné řešení, a to bez vzduchové mezery. Pod plánem komína 45 metrů vysokého o světlém hořejším průměru 130 centimetrů z roku 1900 je podepsán českokamenický stavitel a architekt Josef Weinolt s uvedením, že návrh vychází z rakouského patentu č. 49/974. Dle plánu tvořily vnější a vnitřní líc stěny komína tenkostěnné radiální tvarovky ve tvaru U vyzděné na vápennou maltu, mezi které se bez vložené výztuže napěchoval beton. V horních částech dříku, kde již nebylo možno s ohledem na malou tloušťku konstrukce dusat beton, se zvolilo tradiční vyzdění z cihel.

Vlastní realizaci provedla firma Herrmann & Voigtmann. Komín byl založen na betonové desce o hraně 570 centimetrů a o tloušťce 100 centimetrů uložené 2,8 metru pod terénem. Do nadzákladového zdiva byl napojen kouřový kanál o výšce 139 centimetrů a šířce 125 centimetrů a protilehle umístěn revizní otvor. Podstavec výšky 8 metrů a šířky u terénu 3,94 metru dostal osmiboký tvar vyformovaný z červených tvarovek a vyplněný už betonem. Tloušťka stěny u terénu dosáhla hodnoty 113 centimetrů. Na podstavec navázal dřík vybedněný ze žlutých tvarovek, přičemž v dolní části byla stěna silná 75 centimetrů. Horních 10 metrů v podobě dvou oddílů po pěti metrech bylo již z důvodu malé tloušťky zdiva (250, resp. 200 centimetrů) vyzděno pravděpodobně ze žlutých komínovek s tím, že komín ukončila ozdobná hlavice s ornamentem.

Stejný komín byl navíc postaven i v nedalekém německém městě Auerbach pro textilní továrnu. Pro zajímavost uvádíme, že ještě vyšší komíny postavila společnost Herrmann & Voigtmann pro papírnu C. G. Hübler v Görsdorfu (1901, výška 50 metrů, světlost 200 cm) a papírnu Oscar Dietrich ve Weißenfels an der Saale (1902, výška 53 metrů, světlost 275 cm).

Tento zajímavý a progresivní způsob stavby neunikl dvěma významným odborným publikacím své doby. Jednak Gustavu Langovi v jeho obsáhlém díle Der Schornsteinbau a pak také rozsáhlé odborné edici Handbuch für Eisenbetonbau. Gustav Lang, respektive možná to byl po jeho smrti v roce 1915 Friedrich Waldau, napsal: „Komín tohoto typu si nechala patentovat firma Herrmann & Voigtmann z Chemnitzu, která od roku 1899 zbudovala 14 betonových komínů o výšce od 25 do 53 m a světlé šířce od 0,70 do 2,75 m. Komín se obešel bez tradičního bednění, beton se pěchoval mezi dva pláště vyzděné z U tvarovek na vápennou maltu. Po vyzdění čtyř řad cihel se mezi ně pečlivě upěchovala betonová směs vyrobená z 1 dílu portlandského cementu, 3 dílů písku různé zrnitosti a šest dílů kamenné drti. Tvarovka pro vnější plášť měla hmotnost 2,6 kilogramu a pro vnitřní 2,2 kg. Stavba postupovala rychlostí 1,2 až 1,5 m denně.“ V Handbuch für Eisenbetonbau se lze navíc dozvědět, že U-tvarovky měly v líci stejný rozměr jako běžné komínovky, a to šířku 16 centimetrů a výšku 9 centimetrů.

Podobných systémů ale existovalo vícero i s tím, že se do betonu vkládala už i výztuž – například ztracené bednění tvořily profily ve tvaru písmene I.

Stavitelská firma Herrmann & Voigtmann uváděla, že komín byl lacinější než stejný komín zděný z komínovek, ale za předpokladu, že v daném místě bylo obtížné (nebo drahé) pořídit komínovky. Tyto podmínky ovšem zřejmě nastávaly zřídkakdy, neboť rozvinutá železniční doprava dovolila transport potřebných komínovek i z větší dálky. Nicméně tato technologie tzv. dusaného (pěchovaného) betonu se neujala a byla opuštěna zřejmě už v roce 1902. Naplno se začaly po boku komínů z komínovek rozvíjet ostatní systémy, zejména pak komíny tvárnicové.

Pilzova továrna zanikla v roce 1933, ještě v 50. letech betonový komín stál a někdy poté zmizel. Dodnes je místo něj volné místo, areálu dominuje třípatrová tovární budova s fasádou ze žlutých lícovek vyprojektovaná v roce 1909, která slouží kovovýrobě.

Archiv Martin Vonka, neinventarizováno.

Betonový komín. In: KOTYŠKA, Václav – TEYSSLER, Vladimír (eds.): Technický slovník naučný, díl II. Praha 1928, s. 277–282.

BINTEROVÁ, Zdeňka: Historie Vejprt. Chomutov 2007, s. 121 a 126.

EMPERGER, Fritz Edler von (ed.): Handbuch für Eisenbetonbau in zwölf Bänden, Elfter Band. Berlin 1915, s. 289–290, 309, 334 a 336.

LANG, Gustav – WALDAU, Friedrich: Der Schornsteinbau. Fünftes Heft: Blitzableiter – Richten, Höhermauern, Niederlegen, Versehieben der Schornsteine – Hohe Schornsteine im 2. Jahrzehnt unseres Jahrhunderts — Schornsteine aus anderen Baustoffen (Eisenblech, Beton und Eisenbeton). Hannover 1920, s. 576.

SCHMIDL, Carl – LUFT, Michael: Geschichte der Stadt Weipert. Vejprty 1890, s. 478.

VALCHÁŘOVÁ, Vladislava (ed.): Industriální topografie. Ústecký kraj. Praha 2011, s. 17. Rudolf Pilz, s. 26.

VONKA, Martin: Tovární komíny. Funkce, konstrukce, architektura. Praha 2014, s. 77.  

KLOKNER, František: Vyztužený beton při stavbě továrních komínů u nás. Cement, železo a beton 1, 1908, č. 6, s. 1.

HRUBAN, Konrád: O továrních komínech ze železového betonu. Technický obzor 22, 1914, č. 22, s. 141.