Továrna na koberce, Ignaz Ginzkey & Co.

Výrobu koberců v Liberci zahájil (nejdříve ručním způsobem) Ignaz Ginzkey ve 40. letech 19. století. Později podnik přesunul do tehdy samostatných Vratislavic. Od 60. let 19. století již úspěšná výroba koberců probíhala strojním způsobem. Továrna byla v následujících desetiletích výrazně rozšiřována a doplňována o další úseky výroby a také o další program. Na počátku 20. století, kdy již byl majitelem syn zakladatele Willy Ginzkey, se tak jednalo o obří výrobní areál. Právě v této době byl v jeho západní části při řece Nise vystavěn komplex kotelny a elektrárny se 75 metrů vysokým továrním komínem o světlosti 300 centimetrů a zauhlovací věží. Ty jsou dodnes nejvýraznějším prvkem nejen továrny, ale i celých Vratislavic.

Pod velkorysým projektem je podepsán významný vídeňský architekt Leopold Bauer. Realizace byla provedena v letech 1916–1919. Na budovách se promítl architektonický záměr autora a všechny stavby nesou eklektický modernistický vzhled, který zároveň reflektuje jejich průmyslové využití.

Tovární komín oblého tvaru není samostatně stojící, je obklopen hmotou kotelny a ven vystupuje skrze její střešní rovinu. Komín vystavěla specializovaná plzeňská firma Erhart & Ehmann. Na jeho podobě se ale rovněž projevil záměr architekta, který potvrzují i jeho dochované stavební plány. Podstavec ukrytý v nitru budovy byl zcela prostý ozdob. Naopak od místa, kde vystupoval nad střechu, byl komín dekorovaný – dřík zde dle projektu narušil věnec konkávních profilů zakončených římsou. Podobný motiv v menším měřítku se opakoval i na hlavici komína.

Komín sloužil odtahu velké kotelny, která byla mimo jiné i součástí podnikové elektrárny. V elektrárně byla instalována dvojice turbín o výkonu 3 000 HP. Uhlí bylo dodáváno pneumatickým dopravníkem ze sousední zauhlovací věže dokončené roku 1919, která zároveň nesla i nádrž věžového vodojemu.

V této podobě komplex fungoval až do 70. let 20. století, kdy byl jako topné médium nově využit mazut, čímž se zcela změnila i technologie instalovaných zařízení. V té době již v areálu působil národní podnik Bytex. Pod jeho správou zůstal až do roku 1990, kdy se rozpadl na řadu jednotlivých provozů – ve Vratislavicích měl do budoucna výrobu koberců zajišťovat státní podnik INTEX. Vlivem změněné hospodářsko-politické situace byla ale výroba postupně utlumována a roku 2002 definitivně zastavena.

Nynější vlastník areálu, stejnojmenná akciová společnost INTEX, jeho velkou část pronajímá jako skladové a výrobní prostory. Objekt samotné elektrárny je dnes však bez využití, chátrá a je výrazným způsobem zdevastován. Podobný osud hrozil i sousední zauhlovací věži, ve které se od roku 2015 realizuje občanské sdružení AvantgArt s cílem věž zachránit a vrátit do ní život. Obdobnou aktivitu v budově elektrárny zatím bohužel blokuje vlastník areálu.

Roku 2015 se objekty zauhlovací věže i kotelny s továrním komínem zaslouženě staly kulturní památkou. Význam staveb, kromě jejich architektonické hodnoty (spočívající i v unikátním propojení různých technologických celků) a také autorství Leopolda Bauera, posiluje jejich neobyčejně silný pohledový akcent v panoramatu Vratislavic. Zauhlovací věž s mohutným komínem dnes představují nejvýraznější doklad průmyslové historie obce a tvoří jednu z nejzajímavějších industriálních staveb u nás vůbec, jejíž význam přesahuje i hranice země.

Archiv Michala Horáčka, neinventarizováno.

Erhart & Ehmann. Katalog referencí společnosti, nedatováno, nestránkováno.

KRÁLOVÁ, Eliška: Ignaz Ginzkey, výroba koberců a přikrývek, v.o.s., Vratislavice nad Nisou (1814–1965). Inventář, SOkA Most, Most 2014.

JELÍNEK, František: Zauhlovací věž. Vratislavický zpravodaj 2007, 2. února 2007, č. 2, s. 8–9.

Zauhlovací a vodárenská věž. Památkový katalog. [citováno: 17. února 2020]. Dostupné z: bit.ly/2JOYeTl.