Ignaz Eisenschiml, barevna a apretura

Textilní továrna Ingnaze Eisenschimla ve Frýdlantu má velmi komplikovanou a zajímavou stavební historii. Její vývoj úzce souvisel i se výstavbou továrních komínů, z nichž ten mladší se dochoval až do nedávné doby. Neméně zajímavý je ale i novodobý vývoj života továrny. Po roce 2007 byla velká část areálu továrny, který vyrostl v samém centru města, postupně demolován. Zachována zůstala pouze část jeho budov, které byly adaptovány pro obchodní účely. Zbylou část plochy bývalé továrny zabralo parkoviště, které překrylo i místo, kde stával zmiňovaný tovární komín. Město Frýdlant tak zcela zbytečně přišlo o jednu z významných dominant historického jádra, která upomínala na význam zdejší textilní výroby. Ztráta komína je o to citelnější, že se jednalo patrně o jeden z nejstarších komínů u nás vystavěných z radiálek.

Areál továrny vznik patrně někdy v polovině 19. století a v následujících desetiletích byl několikrát rozšiřován a přestavován. Někdy před polovinou 80. let 19. století již existoval i starší tovární komín. Na plánech frýdlantského stavitele Josefa Niessera (který prováděl většinu přestaveb v historii továrny) z roku 1885 je již spolu s kotelnou zachycen jako stojící. Vlivem pozdějších dostaveb, které probíhaly takřka po celá 80. a 90. léta 19. století, byl komín postupně obestavěn dalšími objekty. Tovární komín patrně na podstavci čtvercového půdorysu stál v přímém sousedství původní kotelny při nejstarší hmotě budov. Štíhlý dřík komína byl oktogonální.

Po roce 1893 došlo k nejvýznamnějšímu rozšíření celé továrny. To bylo spojeno i s výstavbou zcela nové pohonné jednotky celého provozu. Plány rozšíření, které obsahovaly i projekt nové centrální strojovny, kotelny a také továrního komína, byly schváleny k realizaci v září 1893. Nikdy ale nebyly realizovány. Plánovaný tovární komín měl stát v západním sousedství dosavadní továrny a jeho projekt vypracoval taktéž Josef Nisesser. 50 metrů vysoký komín o světlosti 175 centimetrů byl projektován na poměrně vysokém (8,9 metru) podstavci čtvercového průřezu s bosovaným nárožím. Komín měl jednotnou konicitu od paty až po hlavu, včetně podstavce, jeho tvar měl pravděpodobně zajistit majestnátnější dojem celého komína. Polygonální dřík byl oddělen římsou zdobenou reliéfy. Pozornost si zasloužilo projektované zakončení dříku. To bylo rozděleno několika římsami na drobnější oddíly, každý vyvedený v jiném zděném dekoru. Hlavice pak byla komplikovaně tvarována dvojicí říms propojenou vpouklým ustoupením.

Proč nebyl projekt realizován není jasné, každopádně o rok později vypracoval stejný stavitel nové plány. Ty z minulého projektu, co se pohonné jednotky týče, počítaly pouze s umístěním centrální strojovny v sousedství rozšiřované továrny. Ze strojovny byl pohon veden na centrální transmisi, od které již byla síla přenášena k stojům po celé továrně. Ve strojovně bylo umístěno i elektrické dynamo. Nový projekt již počítal s výstavbou kotelny a továrního komína v severním sousedství továrny, doslova ve dvorech domů v dnešní ulici ČSA. Stará kotelna pak měla ustoupit rozšíření výrobních prostor.

Přestože i inovované plány vypracoval Josef Niesser, projekt komína byl již svěřen do rukou specializované firmy. Pod plány nového komína s obdobnými parametry (výška 50 metrů, světlost 175 centimetrů) je podepsána firma H. R. Heinicke ze saského Chemnitzu, v tomto případě její pražské zastoupení. Nové nebyly pouze plány komína, ale i celá podoba jeho dříku. Ten měl být nově vyzděn z žlutých radiálek. Dřík byl poměrně strohý, ozvláštněný pouze dvojicí prstenců při jeho patě a několikrát odstupňovanou hlavicí. Zajímavější byl projektovaný podstavec z plných cihel, respektive římsa, která ho oddělovala od dříku. Její spodní část byla vyzděna vícekrát odsazeným zubořezem z cihel, horní část naopak dotvářel ještě polygonální prstenec.

Rozšíření továrny proběhlo nakonec v ještě velkorysejší podobě než předpokládal původní projekt, kupříkladu v kotelně nakonec nebyl instalován plánovaný jeden, ale hned dva parní kotle. Kolaudace přístavby pak proběhla i s prověřením doplněných plánů, v červnu 1896. Frýdlant díky tomu získal na více než sto let netradiční dominantu v samém centru města, kde vysoký dřík ze žlutých radiálek sekundoval nedaleké věži kostela Nalezení svatého Kříže i věži budovy nové radnice, vystavěné mimochodem ve stejné době jako komín.

Někdy na počátku 20. století byl areál továrny ještě jednou rozšířen o velké křídlo, jehož prostory byly zaklenuty do železobetonových nosníků. Bylo vystavěno v místě, kde byla původně uvažována stavba kotelny při rozšíření z roku 1893. Továrna tak získala v podstatě vzhled, který se dochoval až do její částečné demolice.

Využití továrního areálu později několikrát změnilo svůj účel, až nakonec ztratilo svou výrobní funkci. Tovární komín tak později tvořil, již bez svého původního využití, významný akcent panoramatu historického jádra města i vzpomínku na jeden z jeho nejzajímavějších provozů. Roku 2007 došlo k rozhodnutí objekty továrny zdemolovat a na jejich místě vystavět krabici obchodního centra. Po intervenci starosty města, bylo později rozhodnutí o kompletní demolici revidováno a hlavní hmota továrny, ve které se skrývalo i její původní stavební jádro, byla zachována. Vedlejší přístavby, včetně strojovny, kotelny a samotného komína nakonec ale byly zdemolovány.

Zatímco zachované objekty byly nově adaptovány na obchodní účely, v místě továrního komína bylo vybudovanou pouze parkoviště sloužící potřebám nového obchodního centra. Demolicí komína tak Frýdlant přišel nejenom o jednu ze svých dominant, ale nebyl trestuhodně využit potenciál stavby, která mohla do budoucna sloužit jako významný identifikační bod i v sousedství nově využité továrny. Začlenění komína do parkoviště obchodních center adaptovaných ze starých průmyslových areálů přitom najedeme jak u nás (Aš, Děčín), tak v zahraničí (Niederoderwitz ad.).

Dějinným paradoxem zůstává, že původně plánovaná výstavba kotelny z roku 1893 byla lokalizována do míst, kde zůstala stát nedemolovaná část továrny. Ztráta továrního komína u barevny Ignaze Eisenschimla je pak dvojnásobná i proto, že se z hlediska historie výstavby továrních komínů u nás jednalo, díky roku postavení a použité technologii, o jeden z nejstarších komínů tohoto typu.

SOkA Liberec, Archiv města Frýdlant, i. č. 652.

FREIWILLIG, Petr, Od mlýnů k továrnám. Výrobní stavby na Frýdlantsku. Liberec 2017, s. 102.

Na základě sdělení pracovníků NPÚ ÚOP Liberec.